Jistá nemocnice, které soud prokázal pochybení (soud se, pravda, může mýlit, ale lékaři přirozeně také, to si přiznejme - s ohledem na odbornou stránku myslím, že možnosti obrany mají lékaři pořád větší), odmítá zaplatit. Odvolává se na to, že pacientka přece podepsala papír, že byla informována o nebezpečí, a souhlasila. U tohoto způsobu argumentace bych odškodnění automaticky zdvojnásobil.

Je to zneužívání závislosti pacienta na lékařské péči. Když mi nevyhovuje nějaká restaurace či nákupní středisko, půjdu do jiné a nic neřeším. Když mi nevyhovuje přístup nějakého doktora či nemocnice, můžu jít do jiné. Někdy je to obtížnější, ale jde to. Když mi v mém stavu pomůže jen nějaké operace, tak mám podepsat, že rizika beru na sebe, a nemocnice bude automaticky z obliga, bez odpovědnosti?

No, to je mi pěkná taškařice. Takové postoje ukazující nezájem a alibismus nemocnice a rozhodně oboustrannému vztahu nepřispějí.

Jak je názorně vidět z médii probíraných případů, naprostá většina sporů je dána neochotou nemocnice s pacienty a příbuznými mluvit. Kecy o tom, že "se stane", "v nemocnici se přece umírá", "už byl starý" a podobně vedou - kromě toho, že jsou hulvátské - k tomu, že se lidi naštvou a dají věc k soudu. Přitom by stačilo málo, a svedl by to průměrný psycholog se schopností vcítit se do rozpoložení ukřivděných: lidsky vysvětlit situaci, a to i v případě, že postup nemocnice nebyl úplně košer.

Tiskoví mluvčí nemocnic jsou v naprosté většině zásadní omyl: zatloukají, vymlouvají se a mlží, přesně jako tiskoví mluvčí v jiných podnicích a úřadech. Nechápou, že v citově vypjatých situacích jsou lidé iracionální a zranitelní. Mrtvý brouk a nejapné poznámky pak zaslouženě vedou k vymáhání milionových pokut.

Gentlemanův deníček