V trestní věci nepravomocně odsouzených poslanců Víta Bárty a Jaroslavy Škárky proběhlo dne 23. ledna 2013 u Obvodního soudu pro Prahu 5 hlavní líčení obnoveného řízení.

Předcházelo mu projednání stížnosti poslance Víta Bárty Nejvyššímu soudu ČR na porušení jeho imunity částí prvostupňového rozsudku z 13. dubna 2012, které bylo v plném rozsahu vyhověno : senát soudce Jana Šotta nebyl oprávněn soudit pana poslance za nabídku případné finanční výpomoci poslancům Věcí veřejných vyslovenou v prostorách Poslanecké sněmovny ČR na zasedání poslaneckého klubu, neb jej chránila imunita. Soudit poslance lze pouze v rozsahu vydání k trestnímu stíhání sněmovnou.

Pak se rozsudkem na základě odvolání státní zástupkyně i obou odsouzených zabýval v odvolacím řízení Městský soud v Praze, který dokonal dílo zkázy na pověsti o skvělosti soudce Jana Šotta: uznal sice, že soud 1. stupně provedl vyčerpávající dokazování a jeho skutková zjištění nijak nezpochybnil, ale v souladu se zdravým selským rozumem rozhodl, že souzené skutky nenesou znaky skutkové podstaty trestných činů. Rozsudek zrušil a vrátil k novému projednání. V souladu s ustanovením trestního řádu přikázal senátu Jana Šotta podřídit se právnímu názoru odvolacího soudu. Navíc vyslovil nespokojenost s nedůstojným on-line způsobem vedení procesu, který označil za naprosto nevhodný.

Část bulváru včetně televizního se pozastavila nad tím, že odvolací senát Jarmily Löffelmannové rozhodl o zrušení Šottova rozsudku v neveřejném jednání. Z hlediska hospodárnosti řízení to ale bylo správné řešení, protože nebylo třeba přehodnocovat dokazování a právní vady rozsudku byly zcela zásadní.

Vzhledem k okolnosti, že Městský soud v Praze nenamítal neúplnost nebo vadnost dokazování, mohl kauzu uzavřít sám. Proti jeho rozhodnutí by již ale nebyl přípustný řádný opravný prostředek. Tím, že vrátil věc na první stupeň, nahrál žalobě možnost doplněním dokazování posunout důkazní situaci blíže k závěrům původního rozsudku. Že ji žalobkyně Hana Vrbová nevyužila, není chybou soudů ani obžalovaných.

Tak zdrcující hodnocení, jakého se rozsudku z 13. dubna 2012 dostalo výroky obou vyšších soudů, se vyskytuje zřídka. Soudci Janu Šottovi nezbyl žádný manévrovací prostor pro obhajobu scestných závěrů původního rozsudku. Jeho možnosti by možná případně zlepšila dodatečná zásadní změna důkazní situace na základě doplnění dokazování, která se ale nedala očekávat a skutečně k ní nedošlo. Nezbylo mu než spolknout hořkou pilulku neúspěchu, pokořit se a vyhovět pokynům vyšších soudů vydáním zprošťujícího rozsudku.

Situaci, která je pro něj osobně patrně nepříjemná, se mohl vyhnout, kdyby se z řízení vyloučil pro podjatost. Nemohli bychom mu to zazlívat, protože judikatura nedovoluje soudcům soudit věci, k nimž se veřejně vyjadřovali. Je ovšem dobře, že tak nakonec neučinil, protože nový senát by se musel seznámit se spisem a opakovat celé dokazování, což vše by bylo časově náročné.

Soudní řízení z dubna roku 2012 bylo velmi zajímavé zvláště pro tu část veřejnosti, která se ráda brodí ve splaškách pomluv a hanobení. Každý den se jí dostalo nějakého senzačního "odhalení" o nemravném počínání Víta Bárty jako neformálního šéfa strany Věci veřejné a o nechutných vnitřních poměrech ve straně a hlídací podvraťáci demokracie jí tu špínu servírovali až do jejich domovů. Pokud bylo smyslem intriky poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky pohanění Víta Bárty a zadupání nepohodlné strany Věci veřejné do země, tento způsob vedení řízení jejich cílům dokonale vyhovoval: byl zničujícím úderem důvěryhodnosti strany.

Naproti tomu hlavní líčení dne 23. ledna 2013 byla čirá nuda. Za půldruhé hodiny bylo po všem včetně půlhodinové přestávky, vyhlášení rozsudku a rozdání jeho písemného vyhotovení. Soudce Jan Šott se ani nepokusil zastřít skutečnost, že rozsudek měl připraven předem. Ó tempora, ó mores! Jediným malým oživením bylo vykázání ze soudní síně hulváta z kteréhosi televizního štábu, který při čtení rozsudku neráčil vstát, prý aby nezacláněl kameře.

Po seznámení s průběhem a obsahem předchozího řízení nepadly žádné návrhy na doplnění dokazování, takže předseda senátu mohl hned vyzvat k závěrečným řečem, které byly velmi krátké. Žalobkyně se vyslovila, že trvá na původním žalobním návrhu z roku 2012. Zmocněnec poškozené Kristýny Kočí oznámil, že jeho mandantka nadále trvá na odškodnění za nemajetkovou újmu. Oba obhájci obžalovaných se odkázali na závěrečné řeči z roku 2012 a připomněli, že jim rozhodnutí vyšších soudů dala za pravdu. Obžalovaní pouze oznámili, že se cítí nevinní. Také rozsudek byl stručný: oba obžalovaní byli zproštěni obžaloby, rádoby poškozená poslankyně Kristýna Kočí byla odkázána se svými nároky na civilní řízení.

Soudce Jan Šott se v odůvodnění rozsudku snažil změkčit potupnost výroků obou vyšších soudů. Zdůraznil, že vázán jejich právními závěry nemohl rozhodnout jinak, nicméně k jejich mínění vyslovil výhrady. Na adresu Nejvyššího soudu ČR zkritizoval ústavní řád, který vybavuje poslance a senátory imunitou. Trestní právo se tak dle jeho vyjádření zastavuje před branami politiky. A zásadně nesouhlasil s vyhodnocením jednání obou obžalovaných, které je zbavilo viny. Dále upozornil, že orgánům činným v trestním řízení nic nebrání, aby se zabývaly intrikou poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Škárky, vedoucí ke kriminalizaci Víta Bárty. Jaroslavu Škárkovi by mohlo navíc hrozit stíhání kvůli křivému nařčení poslance Michala Babáka.

S jeho kritikou institutu imunity bych mohl do jisté míry souhlasit. Dodávám však, že ji alespoň upravuje ústava a podústavní předpisy. Ve sněmovně ostatně leží bojkotovaný legislativní návrh poslankyně Kateřiny Klasnové na omezení poslanecké imunity, takže náprava je závislá pouze na libovůli zákonodárců (neprojde ani ten nejchytřejší nápad přicházející z Věcí veřejných a z KSČM). Ale podotýkám, že neméně škodlivá a možná škodlivější je neformální, tedy právními předpisy neupravená částečná imunita soudců a státních zástupců, které před kárným či dokonce trestním stíháním účinně chrání stavovská solidarita.

Zatímco oba obžalovaní byli s rozsudkem spokojeni, žalobkyně Hana Vrbová se na místě odvolala. Na písemné odůvodnění jejího odvolání jsem velmi zvědav. Nebude mít jinou možnost než napadnout právní závěry rozsudku, jež jsou totožné s názory odvolacího soudu. Není pravděpodobné, že by odvolací soud kvůli zavilé žalobkyni změnil hodnocení kauzy, takže výsledek lze předjímat. Jediným důsledkem její zatvrzelosti bude protahování řízení. Je to malá ukázka jedné z více příčin protahování trestního řízení: úporná snaha státních zástupců dostávat lidi za mříže za každou cenu.

Pro dosažení úspěchu odvolání by žalobkyně musela přesvědčit odvolací soud, že loajalita poslanců Kristýny Kočí a Jaroslava Bárty, resp. jejich povolnost vůči jeho politickým záměrům, je věcí obecného zájmu. Bude to mít těžké také proto, že z dokazování nevyplývá, že si půjčkou skutečně chtěl koupit loajalitou. Úplatkem je poskytnutí peněz nebo jiných hodnot pouze tehdy, pokud slouží k opatření věci obecného zájmu.

Výsledný účinek rozhodnutí Městského soudu v Praze a na ně navazujícího rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 z 23. ledna 2013 je potěšitelný: aspoň na chvíli nás vrátily z kafkovského světa bezhlavé kriminalizace přátelských či kolegiálních vztahů a z nich vyplývajícího jednání do přívětivého prostředí vlády zdravého selského rozumu, v němž se člověk nemusí obávat, že výpomoc bližnímu soukromými zdaněnými penězi jej přivede před trestní senát.