Jsem rád, že se po dlouhé době objevil na titulní stránce novin palcový titulek, že dr. Milada Horáková byla zavražděna. Uvádí to věci na pravou míru a není to tak zavádějící, jako když se napíše, že se stala obětí justiční vraždy či, jak se to svého času v jednom televizním pořadu snažil divákům namluvit jeden poslanec KSČM, že se stala obětí studené války.

Je také na místě si připomenout, že její vražedkyní nebyla jen její prokurátorka, paní Ludmila Brožová-Polednová. Ta byla pouhou spolupachatelkou. Stejně jako další její spolupachatelé, mezi něž se řadí prokurátor JUDr. Urválek, jakož i jiní pracovníci justice, kteří za to tehdy dostali od ministerstva spravedlnosti tučné prémie.

Hlavním vrahem tehdy byl Klement Gottwald; hlavními spolupachateli vedení tehdejšího ÚV KSČ. Bohužel, dr. Horáková nebyla jedinou obětí tohoto zločinného politického systému. Těch bylo daleko více, ať už zemřeli na popravištích, umlátili je bachaři ve věznicích, nebo je rozstříleli pohraničníci na hranicích.

Ironií osudu se oběťmi tohoto režimu stali i ti, kteří ho aktivně budovali a dokonce se i na nezákonné popravě dr. Horákové sami podíleli jako nejvyšší představitelé KSČ, když hlasovali pro rozsudky smrti v jejím procesu. Tyto skutečnosti si je třeba připomenout a minulý režim je třeba odsoudit jako zločinný systém. A těm, kteří chtějí tvrdit, že ve své poslední fázi tento režim byl již bezzubý, bych chtěl říci, že stále dokázal být brutální a svých odpůrců se dokázal zbavit násilným způsobem, jak to například ilustruje dodnes plně neobjasněný případ Pavla Wonky. Nesmíme ale také zapomenout na další k smrti odsouzené v procesu s dr. Horákovou, jmenovitě na Jana Buchala, Záviše Kalandru a Oldřicha Pecla. To samozřejmě nesnižuje památku dalších osob v tomto procesu odsouzených k mnohaletým trestům.