Web Česká justice přinesl dne 17. července 2019 zprávu o „spícím soudci“ u Městského soudu v Praze. Za postoj ke zmíněné nepřístojnosti jsem 17. července 2019 zkritizoval paní ministryni Marii Benešovou v článku Nesnesitelná lehkost vládnutí II.

Když se někomu lepí smůla na paty, nebere to někdy konec. V případě stejného odsouzeného se případem „spícího soudce“ jeho smůla nevyčerpala. Pochybný rozsudek Městského soudu v Praze napadl prostřednictvím své obhájkyně dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Neuspěl s ním. Ale při jednání Nejvyššího soudu ČR došlo k pochybení. Soud mu neposlal k vyjádření stanovisko Nejvyššího státního zastupitelství, vůči němuž mohl vznést námitky. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu jde o vážné krácení práva odsouzeného na spravedlivý proces.

Nejvyšší soud ČR se panu odsouzenému k jeho stížnosti zdvořile omluvil dopisy předsedy senátu Pavla Šilhaveckého a také přímo předsedy Nejvyššího soudu ČR prof. Pavla Šámala. Soud připustil pochybení a jako polehčující okolnost uvedl, že vyjádření státní zástupkyně nebylo doručeno jako obvykle nalézacím soudem společně s dovoláním, ale přišlo opožděně jako samostatné podání, a vypadlo tak ze systému doručování.

Zdvořilost, s kterou se za pochybení omluvilo nejdříve vedení Městského soudu v Praze a později i představitelé Nejvyššího soudu ČR, je příkladná, zasluhuje chválu. Nemění to nic na tom, že pan odsouzený byl administrativním pochybením Nejvyššího soudu ČR připraven o část možností k obhajobě svých práv. Okolnost, že se to stalo právě u Nejvyššího soudu, který by měl být příkladem pro nižší soudy, je znepokojující.

Nejvyšší soud ČR nemůže následky selhání své administrativy nijak napravit. Náprava by byla možná pouze úspěšnou ústavní stížností. Předseda Nejvyššího soudu ČR pana odsouzeného přímo upozornil na jeho nezadatelné právo ji podat, což pan F.K. samozřejmě učinil.

Okolnost, že odvolací soud a po něm i Nejvyšší soud ČR v rámci odvolacího a dovolacího řízení potvrdily rozsudek nalézacího soudu, by za normálních okolností neopravňovala pana odsouzeného k vkládání přehnaných nadějí do úspěchu ústavní stížnosti. V daném případě ale došlo k dvojímu porušení jeho ústavních práv pochybeními procesního rázu.

Úzkostlivé lpění na dodržování formálních pravidel vedení spravedlivého procesu je nepřekonatelnou pojistkou obžalovaných nejen proti následkům nedbalosti, ale také proti zneužití úřední moci. Bude jistě zajímavé sledovat, jakou váhu přizná Ústavní soud zmíněným pochybením.