Jen krátká glosa ke zprávě dne

Odvolací soud se – třikrát hurá! – ve svém výroku nevyhýbá klíčové otázce, kterou první instance nerozhodla: totiž, zda škola smí zakázat žákyním nošení šátku. Podle rozsudku soudce Jana Klášterky:

- Tolerance náboženských symbolů nemá zatím právní podklad.

- Podle LZPS je chráněno i právo být bez náboženského vyznání.

- Neexistuje právo projevovat svoje náboženství kdykoliv a kdekoliv.

- Žaloba se fakticky domáhala diskriminace ve prospěch žalující žákyně.

- … a tudíž škola toto právo ve svém školním řádu má.

Jsem rád, že se soudce Klášterka rozhodl téma jasně adresovat. Protože ať už rozsudek dopadne podle vašich představ či ne, srozumitelné a vyčerpávající zdůvodnění je daleko lepší, než nějaká chytristika, která se vyhýbá „jádru pudla“ a zadělává na další právní konflikty do budoucna.

Čímž nechci říci, že mám dojem, že kauza je u konce. Ačkoliv rozsudek je pravomocný, žalující strana se může dovolat k Nejvyššímu soudu a pak možná i k Evropskému soudu pro lidská práva. (Ten nemusí být nutně na jejich straně. Právě nedávno, 14. března 2017, rozhodl v podobném případě, že soukromý zaměstnavatel smí zakázat nošení zjevných náboženských symbolů v práci.)

Kdybych měl uzavírat sázky: spíš si myslím, že žalující strana to nevzdá a pokusí se to táhnout co nejdále. Nejde jen o peníze a o omluvu. Jde o Alláha, a to je bůh, který vyžaduje od svých věrných naprosté maximum.

Mimochodem, tou samou dobou bojují některé ženy v Íránu za právo šátek nenosit. Zahalení hlavy je jim uloženo zákonem, ale rebelky hledají příležitosti, jak se tomu vyhnout. Například se fotí v pustině, kde nejsou žádní muži, a kde je tedy íránský režim nemůže obvinit z „necudnosti“. Asi takto.

Mé sympatie jsou na straně těch Íránek, ale to asi pro žádného z pravidelných čtenářů nebude překvapením.

*****************************

Hudební epilog
Tady máte další nezahalenou Íránku. Samozřejmě musí žít jinde, konkrétně ve Francii.
Íránský náboženský režim v mnohém připomíná naši pozdní normalizaci za Jakeše. Nejostřejší revoluční sentimenty už se otupily, systém se soustředí jen na vlastní přežití, krade se všude, ale hlavně nahoře. A umělci jsou pronásledováni téměř z principu, protože u talentovaných lidí úřad nikdy neví, co jsou schopní veřejně říci.