Jak zvýšit bezpečnost a přitom zachovat svobodu? Některé svobody omezit dočasně, ale lidem nebrat zbraně
Kdo vymění svobodu za dočasnou bezpečnost, nezaslouží ani jedno a nakonec ztratí obojí, prohlásil Benjamin Franklin. Měl pravdu.
Dilema svoboda versus bezpečnost – kolik svobody máme (ještě) obětovat ve prospěch bezpečnosti, a kolik by už nestálo za to – je v současnosti aktuální. Je komplikovanější o to, že dilema je částečně pravdivé a částečně falešné. Falešné je v tom, že to není „buď, anebo“. Ve skutečnosti se svoboda a bezpečnost vzájemně plně nevylučují, naopak se podmiňují: pokud nemám minimální bezpečnost, nejsem svobodný, neboť roztrhá-li moje tělo bomba teroristů, už si svobody neužiji.
A opačně: bez svobodného obyvatelstva, jeho důvěry ve svobodný politický řád a povědomí o tom, jak je svoboda vzácná, a tudíž ochoty ji bránit, se společnost nepřátelům neubrání. Společnost bez svobody – společnost otroků a nevolníků – není tak bezpečná jako společnost svobodných lidí; ti první nemají takovou motivaci ji bránit jako ti druzí. Během druhé světové války bylo Němců v odboji proti svému tyranskému režimu spousta; Brit proti svému svobodnému téměř žádný. Během války studené byla Amerika svobodná (a měla hezkou řádku zrádců, ať z důvodů ideologických či finančních); sovětská říše byla uzavřenou společností absolutizující vnitřní i vnější bezpečnost na úkor svobody. Která z nich přežila, která zanikla?
Na druhou stranu v případě výrazného ohrožení je prozíravé dočasně omezit některé svobody, aby svobodná společnost nepodlehla nepříteli, leč přežila – a po odstranění ohrožení mohly být obnoveny svobody všechny. V situaci smrtící epidemie je přípustné lidem nařídit zákaz vycházení či karanténu. V době války je přípustné omezit svobodu politického projevu nebo internovat nebezpečné osoby; za druhé světové války dal Churchill internovat vůdce britských fašistů Oswalda Mosleyho a volby se nekonaly v řádném termínu, ale až po válce.
Hledání rovnováhy
Jak tedy najít v současné situaci islamistického ohrožení rovnováhu mezi bezpečností a svobodou, či přesněji: rovnováhu bezpečnosti ve svobodě?
Za prvé, každé legislativní omezení svobod a posílení státní moci má mít v sobě zabudováno automatické ukončení po určité době (dva roky, pět let...). Jinými slovy, tyto zákony mají po definované době ztratit platnost, nebude-li v případě trvajícího ohrožení novým hlasováním prodloužena.
Za druhé, používat zdravý rozum. Kdyby se Evropou prohnala vlna útoků irských teroristů proti britským cílům (Tesco, obchody Rolls-Royce, prodejny whisky), dávalo by smysl zaměřit se nikoli na tureckou či vietnamskou komunitu, nýbrž na tu irskou. Ne všichni jsou stejně podezřelí a státní moc by se na všechny neměla zaměřovat stejně.
To nás, za třetí, přivádí k tomu, že při úsilí o zajištění bezpečnosti není rovnost tak důležitá jako svoboda. Svobodu je nutné udržet maximálně, rovnost nikoli. To zásadní dělení je mezi občany a neobčany; občané se mají těšit větším právům než neobčané.
Když manželský pár pákistánského původu inspirovaný Islámským státem zavraždil před dvěma týdny v kalifornském San Bernardinu 14 lidí (a desítky zranil), kandidát na prezidenta Donald Trump prohlásil, že by měl být uvalen stop stav na imigraci muslimů.
Snesla se na něj oprávněná kritika; náboženská svoboda je zásadní americkou hodnotou, navíc by to bylo neprozíravé vůči umírněným islámským spojencům. Trump však nenavrhl omezení, natož zrušení jakékoliv stávající ústavní svobody amerických občanů (včetně těch muslimských); on jen chtěl omezit imigraci určitých Neameričanů, kteří z definice ústavní práva občanů USA nemají.
Naopak americká levice, včetně té nejprestižnější, na to reagovala požadavkem omezit právo vlastnit zbraně, jež je právem ústavním. Z hlediska ústavních svobod a jejich omezování je větším a horším extremistou než Donald Trump v tomto případě americká liberální levice.
Konfiskovat zbraně? Kde se to zastaví?!
V pařížském klubu Bataclan pár teroristů zablokovalo dveře a začalo střílet do stovek neozbrojených lidí. Kdyby alespoň malé procento z nich mělo u sebe zbraň, teroristé by jich zabili méně a dříve by byli zabiti sami. Prvnímu výstřelu teroristy nezabráníte, možná ani druhému. Ale když vás je poblíž několik s legálními zbraněmi – což terorista neví – třetímu jeho výstřelu už zabráníte. Místo dalších zabitých nevinných leží na zemi mrtvola teroristy.
To je i cesta ke zvýšení bezpečnosti a zachování svobody: zákony dodržující populace co nejvíc ozbrojená. Když stát dočasně omezí některé svobody občanů, ale na jejich zbraně nesáhne, víme, že to není fatální; k tyranii nesměřuje. Když však začne lidem konfiskovat zbraně, nevíme, kde se zastaví.
V dnešní situaci je v zájmu větší bezpečnosti i svobody lidí nutné trvat na bezpodmínečném zachování současného práva držet a nosit zbraně dle nynější úpravy. A ti bezúhonní, kteří zbraně nevlastní, by si měli co nejrychleji o zbrojní průkaz zažádat.
LN, 16.12.2015
Autor je ředitel Občanského institutu