Soudy by o nájemném neměly rozhodovat

To mi napsala paní I.B. z pražského Smíchova. Její příběh je pro dnešní zcela neudržitelnou situaci v nájemním bydlení, ale i pro situaci v justici, příznačný. Byla se svým nezletilým synem řádnou nájemkyní bytu v Praze 5 až do doby, než se ji majitel domu, ing. M.Š. rozhodl z bytu vypudit. Počínal si tak bezohledně, že bydlení v bytě se stalo peklem. Česká televize natočila o tomto případu a o chování hulvátského majitele dvě reportáže, starosta Prahy 5 slíbil pomoc, ale vše marné.

Když to nešlo po zlém, rozhodl se pronajímatel využít k likvidaci nepohodlné nájemnice českých soudů, což se ukázalo být mnohem účinnější než předchozí vypínání elektřiny, vody a plynu: byt prý potřebuje pro svého syna, což bylo důvodem k podání žaloby na přivolení k výpovědi z nájmu bytu. Ve skutečnosti ovšem majitel domu žádný další byt nepotřebuje, je totiž ještě navíc vlastníkem dalšího bytu v Praze 6, ale to dnes soudy nezajímá: rozsudkem ze dne 18. 6. 2007 ve věci 21 C 432/2006 Obvodní soud pro Prahu 5 k výpovědi přivolil. Ani s náhradním bytem pro vyklizovanou nebyl žádný problém: majitel jí nabídnul právě onen svůj byt v Praze 6. Ovšem za nájemné 11 000 Kč!

Takový nájem ovšem paní I. B. platit, vzhledem ke svým příjmům, nemůže, ale ani to soudy dnes nezajímá. Zjistil poctivě všechny příjmy žalované („…čistá mzda činí 3685 Kč, dále jí byl přiznán příspěvek na bydlení ve výši 3493 Kč, sociální příplatek ve výši 1314 Kč a příspěvek na živobytí 2870 Kč“) a, zcela v souladu s judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu, nařídil rozhodnutím ze dne 14. 4. 2008 exekuční vystěhování. Nelze přece na majitele, jak zní tzv. konstantní judikatura, „… přenášet zátěž sociálně slabších osob“, že! Je pravdou, že paní I. B. má velmi malý plat, ale pokud by její příjem byl větší, o to menší by byly sociální dávky, které dnes dostává. Jak si to tedy představují ti, kteří hovoří o tom, že se o sociálně slabé (které si vyrábíme sami nesmyslnými náklady na bydlení) má postarat stát? Jak velké sociální dávky by při takovém „trhu“ musely být?

Ale nejde přece jen o názory těch, kteří vše, co nevyhovuje pronajímatelům, chtějí řešit na úkor státu. Jde podle mého názoru především o problém české justice. Soudci přece musí vědět, že takovými rozsudky vyhánějí lidi doslova na ulici, ale je jim to, jak se zdá, zcela lhostejné. Jak v těchto souvislostech si nepřipomenout rozhodování soudů za prvé, masarykovské republiky, kde lidskost a ohledy na skutečná práva všech lidí nebyly jen prázdnými pojmy. Tak v rozsudcích ze dne 13. 1. 1932 pod čj. R I 17/32 a R I 282/31 Nejvyšší soud tehdejší Československé (jistě kapitalistické) republiky vyslovil tento právní názor: „Na straně nájemníkově pak musí být splněna základní podmínka, aby se neocitl výpovědí v hospodářské tísni… Ustálil se názor založený na hospodářských a statistických zkušenostech, že nájemné jest s hospodářského hlediska tísnivé, musel-li by nájemník na ně vynaložit pětinu (20 %) rodinného rozpočtu, neboť tím se porušuje rovnováha v uspokojení ostatních nutných životních potřeb, a to nejen hmotných, nýbrž i sociálních a kulturních.“ A v rozsudku R I 545/30 vyslovil: „…je-li náhradní byt v cizím domě, musí být nájemné nejvýše tak vysoké, aby je nájemník mohl platit vzhledem ke svým důchodům bez ujmy uspokojení ostatních nutných potřeb (a to kulturních) podle svého společenského postavení.“

Je pravdou, že i jeden ze senátů našeho Nejvyššího soudu se pokusil o realističtější pohled na problematiku nájemného, když v rozsudku ze dne 18. 1. 2005 ve věci 21 Cdo 1835/2004 vyslovil: „…je třeba za přiměřený náhradní byt považovat takový byt, který… současně odpovídá – z pohledu výše nájemného a úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu – majetkovým poměrům povinného.“ Ale rychle byl judikaturou Ústavního soudu odkázán do současných mezí: na sociální postavení nájemníka netřeba brát žádný ohled.

Aby toho ještě nebylo dosti, předkládá Ministerstvo pro místní rozvoj ke schválení novelu občanského zákoníku – bez ohledu na to, že jiný text občanského zákoníku, který připravilo Ministerstvo spravedlnosti, je v připomínkovém řízení – která má situaci ještě podstatně zhoršit. V naprosto neváhám říci amatérském návrhu, se předpokládá, že kdokoli, pronajímatel i nájemce, kdykoliv, bez jakéhokoliv časového omezení a bez ohledu na jakékoli uzavřené vzájemné dohody, může požádat soud, aby stanovil nájemné v konkrétním bytě. Soudy tak mají být – v míře ještě větší, než je tomu dnes - nástrojem k vyhánění nájemců bytů doslova na ulici, neboť dnes jsou připraveny stanovit nájemné, které přesahuje – např. v případě důchodců – jejich příjem. V hrubém rozporu s dobrými mravy, v rozporu s jakýmkoliv pojetím spravedlnosti, v rozporu se vším, co činí soudní rozhodování hodno obecného respektu. Za těchto okolností by soudy o nájemném rozhodovat neměly, a to by mělo být i nadále upravováno zákonem.

Nedávno jsme viděli v TV, jak se občané z Liberecka stěhují do sousedního Německa za zaplatitelným bydlením. Tam, kde jsou platy čtyřnásobné, ale kam si dnes dokonce jezdíme i pro mnohem lacinější skoro všechno. Dnešní finanční krize byla v USA vyvolána hypotékami, tedy úvěry na bydlení, které pak lidé nemohli splácet. Nehrajeme si s podobným ohněm? Nemáš na bydlení, tak vypadni, to má být naše bytová politika? Paní I. B, se tedy stěhuje z České republiky. U Romů se tomu říká „zneužívání sociálních dávek“. Jak to nazveme u paní I. B.?

Autor je poslanec za ČSSD