Ve škole jsme se učili, že neznalost práva neomlouvá. Toto pravidlo se vrylo do našich občanských myslí a každodenně s ním jednáme a žijeme. Nějaké ty základní a nejčastěji porušované zákony samozřejmě známe, ale všechny znát prostě nemůžeme. Není to snad ani možné. A každý odborník vám řekne, že je to dost zbytečné. Od toho jsou tu specializovaní lidé. Říkáme jim právníci.

Právník, advokát, státní zástupce či návladní. Tyto a další pojmy se okolo nás točí, aniž bychom se jimi nějak hlouběji zajímali. Známe rozdíl mezi státním zástupcem a advokátem. Víme, že pojem „prokurátor“ se již nepoužívá a stále o něm slyšíme, ale nemáme tušení, co státní návladní dělá. Být právníkem znamená znát zákon. V tomto případě za jeho klienta – prostého, neznalého člověka. Tento člověk-právník, který za nás řeší problémy způsobem, kterému nerozumíme, je už na vysoké škole vyučován, aby dokonale znal a ovládal právo a zákon. A tyto nadstandardní znalosti následně může prodávat. A to je jeho práce.

Shrňme si to. Pokud jsem z něčeho obviněn, či naopak pokud někoho žaluji, sám to většinou nedokáži. V rozbouřeném moři zákoníků, dodatků, novel zákoníků a novel dodatků se normálně myslící člověk prostě nevyzná. Od toho by tu měla být osoba právě tím pověřená. Neměla by dělat nic jiného, než znát veškerá zákoutí a pravidla v té hře, které se říká právo. A měla by také v této hře následně řádně taktizovat. Její klient jí neplatí jen za to, aby mu řekla, z čeho je ve skutečnosti obviněn, ale také aby ho z toho dokázala „vysekat“. Takže znalost práva zde není jen preventivní, ale také nutná k tomu, abychom ho dokázali obejít. To zní trochu paradoxně, že? Proto se spoustě lidem zdají právníci jako podivíni a ještě víc lidí je vůbec nemá rádo.

Skutečnost je však poněkud jiná. V pondělí 8. května 2006 1. program České televize odvysílal reportáž, která pojednávala o ohromné záplavě novel a změn, kterými jsme my, prostí občané, a oni, podivínští právníci, častováni. Byl zde i žebříček zákoníků seřazených dle množství změn za poslední roky. Vyhrál živnostenský zákoník, těsně před zákoníkem občanským. Další byly rodinný, pracovní a trestní. U všech však ty čísla naháněla hrůzu. Reportáž obsahovala i rozhovor s odborníkem na právo (nikoliv právníkem), který zde jen připustil tezi, která i tak vyplývala z celé reportáže. A to, že v našem právním systému je takový zmatek, že už se v něm ani ti zvláštní lidé nazývající se právníci nevyznají. Tak kde je tedy jejich hlavní funkce, znát zákon?

Právo a zákon jsou pojmy, které okolo sebe vnímáme stejně nepatrně jako přesné názvy funkcí právníků. Bohužel a bohudík jsou však součástí našich životů a pochopitelně se bez nich neobejdeme, stejně tak jako se neobejdeme bez lidí, kteří se v nich vyznají. Když však nastane okamžik, kdy je v tom takový humbuk, že už se v tom nevyzná snad nikdo, dokonce ani ti, kteří ty zákony vydávají, pak bychom se měli strachovat, že se něco může zvrtnout. Ale pohleďme na to více optimisticky, pokud je v našem právním systému opravdu takový zmatek, mohlo by to i omezit samotné porušování těchto zákonů. Čistě ze strachu něco někde zdlouhavě řešit.