Ne, poslanec Roman Pekárek se nechystá do nebe jako Cikáni v kdysi slavném sovětském muzikálu, ale do nevlídné české "basy" a zatím se zdá, že docela spěchá. Na jeho případu lze v několika polohách diagnostikovat vážnou chorobu české justice, méně známou než příslovečná slepota: výběrovou spravedlnost spočívající v tom, že s různými jedinci se nakládá různě.

Obecně se zdá, že pro politiky v České republice přituhlo. Tytam jsou časy, kdy Radovan Krejčíř mohl odkráčet ze své vily obsazené policisty a tehdy proslulým údajným specialistou na zvlášť závažnou trestnou činnost, státním zástupcem VSZ Jaroslavem Dolejším, či kdy se orgány tak dlouho tvářily, že věří úmyslu Tomáše Pitra nastoupit trest, až se najednou vynořil ve Švýcarsku.

V evidenci Vězeňské služby ČR je několik tisíc odsouzených, kteří nenastoupili trest, ale kdyby se všichni najednou dostavili ještě před amnestií, zahltili by věznice. I zde funguje výběrová spravedlnost: nikdo se po nich příliš neshání, není-li na někom zvláštní zájem. Za těchto okolností působí jako zjevení zpráva v médiích, že PČR hledá již 10 let jistého Radka Urbánka, obviněného pro pohlavní zneužívání, vydírání, podvod se škodou téměř 5 milionů, na kterého byl vydán příkaz k zatčení v r. 2002, v roce 2006 příkaz k dodání do výkonu trestu a v r. 2011 také Evropský zatýkací rozkaz. Pozlátkem na situaci kolem "vyhýbačů" jsou efektní výkony "lovců lebek", kteří občas přivezou z exotických zemí pár hledaných osob.

Také případ poslance Romana Pekárka patří k příznakům zmíněné choroby. Soud jej shledal vinným požadováním úplatku ve výši jednoho miliónu Kč a uložil mu trest odnětí svobody v trvání pěti let. Příkaz k nástupu trestu mu poslal současně s rozsudkem. To je sice velmi častý postup, nikoli však výlučný. I zde na něj dolehla výběrová spravedlnost.

A novináři jsou již na stráži, zda odsouzený souhlasně se svým prohlášením nastoupí do vězení. Zajímavé je srovnání s bývalým senátorem za ODS Alexandrem Novákem, který nikoli za pouhé požadování, ale za skutečné přijetí úplatku 43 milionů Kč dostal pouhé 4 roky odnětí svobody. Nicméně do vězení ne a ne se dostat. Soud mu povolil odklad ze zdravotních důvodů. V současnosti sleduji případ pankráckého vězně trpícího Crohnovou chorobou (pozn. vážné onemocnění střev). Než se v září r. 2011 dostal za mříže, choroba se projevovala na 7 cm střev, dnes již na 40 cm. Výběrová spravedlnost: s obyčejným odsouzeným se nikdo "nemaluje". A obraz doplníme o bývalého poslance Petra Wolfa, který poněkud volněji, než je zdrávo, nakládal s jedenáctimilionovou dotací a vysloužil si šestiletý trest. Pokouší se nástup trestu oddálit tím, že se vytratil jako pára nad hrncem. Dělá si zřejmě naději, že uspěje s mimořádnými opravnými prostředky, které ovšem nemají odkladnou působnost. Soud na něj vydal evropský zatýkací rozkaz.

Ze tří zmíněných veřejnosti známých osob zřejmě nejhůře dopadl Roman Pekárek. Z částek, které se uvádějí ve zmíněných případech, je ta jeho až směšně malá, navíc nebyla vyplacena a zejména v poměru k Alexandru Novákovi je jeho trest nepoměrně přísnější. Z celé trojice ale bude jeho cesta do vězení zřejmě nejkratší. Výběrová spravedlnost na něj dopadá nejpřísněji.

Přiznám se otevřeně, že bych ho neodsuzoval, kdyby se pokusil nástup trestu nějakým legálním způsobem oddálit. Je sice pravomocně odsouzen, ale na rozdíl od pánů Nováka a Wolfa bude čekat na rozhodnutí o mimořádných opravných prostředcích v cele. I zde na něj dopadá výběrová spravedlnost.

Teoreticky nelze vyloučit, že po několika málo měsících jeho pobytu ve vězení Nejvyšší soud ČR na základě dovolání nebo stížnosti pro porušení zákona zruší rozsudek a vrátí věc k novému projednání. Pokud by se pak obecný soud nerozhodl uvalit na Romana Pekárka útěkovou vazbu, musel by jej pustit na svobodu až do případného dalšího pravomocného odsouzení.

Tvrdým postupem při nařizování nástupu trestu justice zdůrazňuje, že rozsudek je skutečně pravomocný a jeho prolomení mimořádným opravným prostředkem málo pravděpodobné. Na druhé straně mi připadá protismyslné, že se spěchá s nástupem trestu u odsouzeného, u něhož lze předpokládat použití mimořádných opravných prostředků a nelze vyloučit, že se za pár měsíců nevrátí na svobodu v důsledku rozhodnutí Nejvyššího, popř. Ústavního soudu ČR. S přihlédnutím k tisícům "vyhýbačů" by jedním mužem na svobodě navíc spravedlnost neutrpěla nenapravitelnou újmu, kdyby uplatnění mimořádného opravného prostředku mělo odkladný účinek.

Byly časy, kdy mohl pomoci ministr spravedlnosti, pokud by se rozhodl, že podstoupí kamenování za zásah ve prospěch bývalého lokálního politika ODS v korupční aféře. Dříve měl totiž ministr spravedlnosti právo současně s podáním stížnosti pro porušení zákona nařídit odklad nástupu nebo přerušit výkon trestu až do rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR. O toto právo bezohledně připravil všechny své nástupce Jiří Pospíšil, ministr s praxí advokátního koncipienta, capo di tutti capi z "kauzy Čunek", bezuzdný populista a výrazný představitel represivního pojetí justice.

Bezprostředně po nástupu druhého mandátu bez znalosti spisu vzal zpět stížnost pro porušení zákona, kterou ve prospěch Josefa Blažka a Rudolfa Pekárka podala exministryně Daniela Kovářová. Odsouzené tím odňal zákonnému soudci, neboť Nejvyšší soud ČR po předběžném vyhodnocení stížnosti již nařídil veřejné jednání. Odsouzení měli rozhodnutím ministryně přerušený výkon trestu a zotavovali se po pobytu ve vězení v Thajsku. Zpětvzetím stížnosti Jiří Pospíšil učinil jejich pobyt na svobodě nezákonným. Do vlasti zpět je pak přivezla policie.

Aby znemožnil svým nástupcům projevit velkorysost vůči odsouzeným, o nichž se domnívají, že do vězení nepatří, prosadil pak změnu trestního řádu. Díky němu dnes může ministr při podání stížnosti pro porušení zákona pouze požádat Nejvyšší soud ČR, aby jeho chráněnci dočasně daroval svobodu. Zatímco dříve ministr rozhodl okamžitě, u Nejvyššího soudu ČR lze předpokládat prodlevu nejméně několika týdnů. Sytý hladovému nevěří: Jiří Pospíšil se jistě ani na vteřinu nezamyslel nad tím, jak bolestivé bude pro obžalované takové čekání.

Za "předpospíšilovských" blahých časů by Roman Pekárek měl velmi slušnou naději, že se mu dostane téhož dobrodiní jako výše zmíněným lupičům, a troufám si tvrdit, že by i mohl počítat s tím, že na základě případné stížnosti pro porušení zákona (tedy pokud by ministr byl ochoten podstoupit to výše zmíněné kamenování) by Nejvyšší soud ČR mohl vrátit jeho věc nižším soudům k novému projednání.

Nemohu samozřejmě tvrdit, že se Roman Pekárek nedomluvil s Petrem Ličkou na úplatku za umožnění koupě pozemků za příznivých podmínek: pravdu znají ti dva a bůh. Platí-li ale požadavek, že vina musí být obžalovanému prokázána nezpochybnitelným způsobem, pak mám obavy, že v daném případě takový stav nenastal.

K pochybnostem opravňuje již způsob, jakým bylo vyvoláno trestní stíhání. Klíčovým důkazem je zvukový záznam rozhovoru dvou mužů, kteří dojednávají podmínky koupě nějakých pozemků a domlouvají se, že ke kupní ceně bude dodatečně zaplacen jeden milion Kč na základě čtyř vystavených faktur. Hlasy mají patřit Romanu Pekárkovi, tehdy místostarostovi Kolína, a Petru Ličkovi, který od města Kolín skutečně koupil za 15 milionů korun pozemky. Pořízení nahrávky se přičítá Petru Ličkovi, který to ale popírá.

Nahrávka se vynořila téměř o rok později, krátce před komunálními volbami. Roman Pekárek tehdy tvrdě soupeřil se starostou Kolína o místo na kandidátce. Jejich vztahy byly "na ostří nože". CD s nahrávkou údajně našel starosta Jiří Buřič ve své domovní poštovní schránce. Další kopii dostal poštou známý skandalista, novinář Janek Kroupa, neblaze proslulý zásluhou na uvěznění nevinné Věry Jourové.

Zpočátku se mnoho nedělo. Jiří Buřič nahrávku pouštěl na různých shromážděních a s odkazem na její existenci se snažil přimět Romana Pekárka, aby odstoupil z kandidátky. Když se konečně rozhodl jednat v souladu se zákonem, vydal se s nahrávkou za okresním státním zástupcem Milanem Hrubým, kterému asi věc silně zapáchala: zanedbal zákonnou povinnost stíhat každý trestný čin, o němž se doví. Starostu poslal domů s tím, aby si od právníků nechal napsat trestní oznámení. A opět se další dva měsíce celkem nic nedělo. Pak ale přijel do Kolína Janek Kroupa, který po rozhovoru s hlavními účastníky děje napsal článek pro MF Dnes a zejména natočil reportáž, kterou odvysílala televize Prima. Ta obsahovala kostru skutkového děje a stala se tak předobrazem obsahu pozdější obžaloby. Teprve po Kroupově návštěvě Jiří Buřič podal trestní oznámení, jehož sepsání svěřil advokátovi.

Oba obžalovaní popírají autentičnost nahrávky. Znalkyně nezjistila stopy manipulace, ale nevyloučila ji. Za podstatné považuji, že způsob vyplacení úplatku, o němž se baví oba muži, by nebyl vůbec použitelný, šlo-li ovšem o peníze pro Romana Pekárka. Mimoto nebyly nalezeny žádné faktury odpovídají domluvě v nahrávce a nebyly zjištěny žádné odpovídající platby. Lze mít za prokázané, že Petr Lička úplatek nezaplatil a Roman Pekárek nic nedostal. Ovšem i pokus o trestný čin je v tomto případě trestný.

V dokazování jsou i další mezery, rozpory a podivnosti, ale o tom není tento článek. Zmíním pouze jako perličku argumentaci žalobce Petra Jiráta, známého z kauzy Davida Ratha, v odvolání v neprospěch obžalovaných. V něm si nad rámec odůvodnění obžaloby vymyslel, že se Roman Pekárek znal s Petrem Ličkou dříve, než se začalo jednat o koupi pozemků, a celý postup s ním předem připravil. Žalobce se tím přihlásil ke vztahu k objektivitě a nestrannosti dokazování, jinými slovy ke vztahu k pravdě hodnému exprokurátora protiprávního režimu a bývalého člena KSČ: ve spisu není ani jeden nejmenší důkaz, který by jeho spekulaci podporoval. Ke cti odvolacího soudu je třeba zaznamenat, že se s ní neztotožnil.

Soudě podle vyjádření Romana Pekárka pro média jeho případ zdaleka nekončí, neboť dojde na mimořádné opravné prostředky. Bude jistě zajímavé sledovat, jak se v dalším vývoji jeho kauzy bude uplatňovat výběrová spravedlnost. Tímto se ovšem nevyjadřuji k otázce viny, nýbrž k průkaznosti dokazování.