Už nějaký čas vnímám případ paní Evy Michalákové, které byly v Norsku odebrány děti a následně byly předány norským pěstounům. S možností/hrozbou, že nakonec budou v Norsku dány k adopci. Přestože se paní Michaláková snaží všemi možnými způsoby domoci svěření dětí zpět do své péče.

Spousta informací chybí. Těžko lze vynášet kategorické soudy.

Ale příběh zoufalé matky bojující o své děti bere dech. Vždy a všude.

Na Neviditelném psu jsem si dne 29.11.2014 přečetl článek pana Pavla Hasenkopfa Kdy jindy burcovat lidi než právě teď. A také diskusi k článku. Nedá mi to nenapsat pár řádek.

Podstatnou okolností případu je nepříliš velký zájem českého státu o své občany. A o jejich zásadní problémy v tom severním království. Tuším, proč tomu tak je.

Sám absolvuji kalvárii, na jejímž počátku bylo trestní oznámení podané jedním norským občanem. V listopadu 2007. Od té doby bojuji s přízrakem. Bojuji s českými orgány činnými v trestním řízení.

Při svém boji jsem narazil na různé podivnosti.

Jednou z velmi zajímavých okolností, kterých jsem byl často svědkem, bylo „srážení patek“ českými orgány před „vyspělým Západem“. Který byl pro orgány zhmotněn tím „mým“ norským (přesněji česko-norským) udavačem.

Státnězastupitelský a soudní vlezdoprdelismus byl až směšný. A nad moje chápání. Přemýšlel jsem: co jen může být za tou devótností českých úředníků vůči „Norovi“, který působící v České republice velmi negativně (velké dluhy) a vyjadřuje se v trestním řízení velmi rozporuplně?

Nechápal jsem, proč orgány činné v mém trestním řízení neustále presentují toho člověka coby etalon čestnosti a pravdomluvnosti. Zejména když postupně, veřejně vystupovaly na povrch závažné skutečnosti vylučující udavačovy skvělé charakterové vlastnosti. Skutečnosti, které naopak dokazovaly jeho bájnou lhavost.

Nechápal jsem, proč české státní orgány projevují takovou malost až podlézavost.

A pak jsem najednou pochopil!

Jak to u zprvu nepochopitelných věcí bývá, řešení je tak prosté, že prostší být ani nemůže.

Při hledání čehosi jsem si na stránkách českého ministerstva spravedlnosti všiml sousloví, které jsem do té doby přehlížel: „NORSKÉ FONDY“.

A byl jsem doma. Začal jsem objevovat nový svět. Svět financovaný, sponzorovaný, dotovaný NORSKÝMI FONDY. Svět, do kterého patří například i české ministerstvo spravedlnosti. A další a další.

Náhle nebylo proč se divit té jednostrannosti, zaujatosti, urputnosti, kterou vůči mně české státní orgány projevovaly. A té strnulé úkloně českých „úředních osob“ před norským občanem.

Protože: ten můj norský udavač informoval o svém udání (podaném ve vlastním zištném zájmu) norského velvyslance v ČR. Ten se následně vyjadřoval do médií. A přestože se velvyslanec vyjadřoval obecně, velmi opatrně - co kdyby…! Co kdyby se nějaká negativní zpráva o chování českého státu k norskému občanovi dostala až do Norska? A co kdyby se norský stát rozzlobil, že mu (jeho zájmům, zájmu jeho občana) český stát nevychází dostatečně vstříc! A utáhl kohoutek penězovodů z NORSKÝCH FONDŮ do Česka. Ta hrůza!

Jak bídně by bez „norských“ peněz vypadal třeba informační systém ministerstva spravedlnosti nebo fasáda hasičské zbrojnice v Horní Dolní!

Jak malicherný je vedle zájmu norského království zájem jedné české matky! Jak opodstatněná je tedy nulová či minimální podpora od státu, jehož občany matka i její děti jsou!

Za příspěvek z NORSKÝCH FONDŮ je český stát schopen akorát tak se uctivě klanět. A servilně přitakávat.

Řeč peněz. Řeč nejsrozumitelnější.