Deštivé odpoledne je jako stvořené pro kouřící hrnek černého čaje vedle pohovky a dobrou knihu v ruce. Snad ale z masochismu jsem namísto vybroušeného literárního díla otevřel listy zákona o právu autorském. A skutečně jsem všech padesát nekonečně nudných stran přečetl a udělal si své závěry, o nichž bych nyní rád něco napsal. Většina komentářů k tomuto tištěnému chloroformu se zaměřuje na druh vybíraných poplatků a na oprávněnost takového výběru. Nemějte obav, nepřidám další do dlouhé řady. Podle mého názoru je totiž mnohem zásadnější otázkou, zda vůbec cosi jako duševní vlastnictví existuje.

Než budu nařčen z neléčitelného komunismu, podotknu na svou obranu, že vlastnictví jako takové považuji za výborný lidský vynález. Však také celé dějiny od časů jeskynních bytových jednotek a kožené módy jsme nedělali nic jiného, než se snažili nějak rozumně vymezit svá vlastnická práva, rozparcelovali jsme si veškeré zajímavé partie souše a dokonce i oceánů, rozšířili představu jmění daleko za to, co člověk může přenést s sebou na cestě za lepším lovištěm. Díky stále přesnějšímu vymezování vlastnictví dnes užíváme výhod civilizace. Ostatně je známo, jak dopadla praktická aplikace marxismu, jak neefektivní byla a jak špatně lidé nakládají s tím, co nepatří nikomu a přitom docela všem.

Pravým účelem zavedení a nákladného udržování nějakého systému vlastnických vztahů ale rozhodně není prostý profit jednoho konkrétního člověka, tedy majitele. Ve skutečnosti je tomu naopak, majitel je chytře vtažen do hry, ve které je pro něho výhodné věnovat svému majetku spousty práce, aby však nakonec slušná část toho úsilí byla bezúplatně převedena na zástup neznámých čumilů. Netěší vás snad spíše pohled na nově natřený sousedův plot než na omšelou barabiznu bez vyjasněného majitele? A přesto za ním neběháte s bankovkami v rukou! Smyslem vlastnictví je očividně motivovat lidi dostatečně k úsilí, které by jinak vůbec nevynakládali a které prospívá docela všem (je nevyjímaje, pochopitelně).

Vymezení vlastnických práv však nikdy není zadarmo, viz výdaje na koupi policejních uniforem, soudcovkých talárů a tun papíru, které tyhle instituce potřebují. Tisíce hodin tisíců lidí ročně nás stojí tenhle špás. Nepochybně se však vyplácí, jak materiální bahobyt naší civilizace ukazuje. Lze si však vymyslet spousty věcí, které by se už nevyplatily. Proč není možné například jít na místní katastrální úřad a pořídit si výpis vlastníků jisté oblasti Mare Tranquilitatis, kterou jste si minulý úplněk vyhlédli svým dalekohledem? Proč není třeba pravidelně platit za zemskou tíži a sluneční světlo? Copak nikomu nepatří? Proč ta krásná slečna v tramvaji nevybírala poplatky za fotony odražené povrchem jejího jen skromně zahaleného těla? Proč není třeba, abychom platili tisícům minulých učenců za to, že kodifikovali gramatická pravidla, vymysleli matematiku, nakreslili mapy světa a sepsali dlouhé statě o smyslu existence a poznatelnosti universa? Nejen ve vědě stojíme na ramenou předchozích generací, a přitom pozůstalým, tedy sami sobě navzájem, neposíláme tučné šeky. Proč tohle všechno neděláme? Protože to je nepraktické a ve skutečnosti by šlo o plýtvání časem a energií na něco, co nikdo nepotřebuje. Měsíc na svou parcelaci zatím prostě musí počkat.

Domnívám se, že také v případě uměleckých děl je striktní vymezování vlastnictví naprostým nesmyslem, že stojí více, než kdy může přinést, že dokonce umění a potěšení, které nám z něj plyne, překáží. Těžko se totiž ideje krásy, jakož i libovolné jiné, zavírají do klece a vybírá se vstupné. A pochybuji, že Mozart pobíhal vztekle po Praze a snažil se dostak poplatek z každého, kdo si zapískal nějakou z jeho melodií. Stejně tak nepochybuji, že většina dobrých knih by byla napsána dokonce i bez jakéhokoliv honoráře. Možná, říkám si, by potom byly psány spíše jen ty dobré!

Nevidím jediný důvod bránit komukoliv, aby tvořil a snažil se svá díla zpeněžit libovolným legálním způsobem, třeba prodejem nakladateli, galerii, radiové stanici. Tihle všichni mu pak platí za nové! dílo a dostává se jim jej. Je ale velmi pochybné, zda společnosti jako celku prospěje, když zaplatí ze své kapsy celou tu mašinerii kolem výběru a přerozdělování poplatků za fiktivní autorská práva na něco, co už zveřejněno dávno bylo a nyní to očividně patří všem divákům, posluchačům, kolemjdoucím. Kdokoliv prodá svůj výtvor, očividně se vědomě vzdává kontroly nad ním. Tento jeho čin může být odměněn nakladatelem, majitelem galerie, objednatelem oné skladby. Víc však už umělec nemůže a nesmí žádat! Co víc, jaký zájem má veřejnost na tom, aby zaplatila jeho případné pokusy přivlastnit si zpět to, čeho se už jednou vzdal?

Po většinu historie jsme cosi jako autorská práva nectili, přičemž se nedá říct, že by nevznikala nádherná díla. Dnes jsou umění kladeny mnohem menší překážky, jde-li o prostředky šíření, což je přeci skvělou zprávou pro všechny tvůrce i uměnímilovné publikum. Z nějakého zvráceného důvodu v tom však máme vidět porušení autorových práv a je od nás žádána podpora pro podivný systém výpalného za prázdné nosiče a za to, že dílo má úspěch. Nevšiml jsem si dokonce ani pokusů přesvědčit veřejnost, že bez těchto peněz, které prý má kamsi lít, by umění zaniklo. Však by také stačilo na několik málo let uzavřít kohouty penězovodů a ukázalo by se, že zhoubu by toto sucho přineslo něčemu docela jinému než umělecké tvorbě a její kvalitě.