PRÁVO: Rathova matrace a spaní podle StB

Někdy stačí malý krok a plášť zahalující Skutečnost spadne k zemi a náhle tady stojí Pravda nahá, občas tak ošklivá, až se chce zvracet.

Před časem se objevila mediální smršť kolem výkonu trestu Marka Dalíka, že ten lotr lotrovská chodil v době věznění pracovat do nedalekého pensionu. Což je údajně nezákonné a když to není nezákonné, tak je to nemravné, neb zločinec má (podle webu Aktuálně.cz a třeba také podle iRozhlas.cz) trpět asi nejlépe někde ve vězeňských kobkách, přikován za řetězy ke zdi, a ne chodit někam do pensionu dělat údržbáře.

Dalík pracovníky justice pěkně štval. Poukazoval na podivné čachry kolem svého odsouzení, a to včetně podivného zásadního svědectví bývalého manažera firmy Steyr Stephana Szücse. Tento svědek nepřijel k soudu, jak by se u člověka pobývajícího v Rakousku dalo očekávat, ale vypovídal prostřednictvím videokonferenčního hovoru z Vídně. Proč asi? Soud tuto ničím a nikým jiným nepodpořenou výpověď vzal za bernou minci, zároveň ale odmítl svědectví slovenského zbrojního lobbisty Miroslava Výboha, který se Dalíka osobně u pražského městského soudu zastal. Tento svědek se obou setkání se zástupci Steyru účastnil.

No a Dalík pořád zlobil a zlobil a nechtěl se jen tak dát zavřít, takže soud nakonec změnil obvinění, protože původní bylo úplně blbé a nepodložené. A odsoudil Dalíka na čtyři roky vězení. A když zlobil dál, Nejvyšší soud mu to spočítal a přidal mu ještě rok. Vypadá to tak, že to bylo mimo jiné proto, aby si další „neposlušní“ obvinění moc nevyskakovali a odsouzení neodvolávali, prostě “aby zločinci drželi hubu“. Zajímavý doklad naší demokracie a justiční praxe i práce spřátelených novinářů, že?!

Pak přišlo již třistapadesátédruhé vážné varování v kauze Nečas a Nagyová. Tam už se šílenství obžalob dostalo do úplně fantaskní polohy. Ze stovek milionů korun a z kilogramů zlatých cihel a spiknutí proti celé republice se to dostalo do fáze zločinných „kabelek“. Když už to vypadalo, že to budou muset Ištvan a Bradáčová vzdát, čacká policie podala na Nečase trestní oznámení ze zločinu „křivé výpovědi“. Které se měl dopustit, jak uvedla některá média, když jako předseda vlády reagoval na dnes lživá obvinění Ištvána a Šlachty. Údajně lživě prohlásil, že neví o žádných strašlivých obviněních na účet vojenského zpravodajství a že vláda si není vědoma údajných zločinů. Celá televizní konference se postupně ukázala jako nepravdivá. Pánové Ištvan a Šlachta prostě na oné tiskovce lhali.

Vypadá to, že aby to ve své nahotě neprasklo, je nutno stále vyrábět další a další obvinění a údajné trestné činy. Protože jinak by se někdo mohl zeptat, zda nejsou náhodou trestnými ty činy, které oba pánové realizovali. Třeba jako přepadení předsednictva vlády ozbrojeným komandem a zatčení a uvržení do vazby vedení vojenské rozvědky.

Takže státní zastupitelství bude ve spojení s částí policie až do skonání světa vyrábět další a další obvinění a zahajovat další trestní řízení. To, aby si už nikdy nikdo netroufl říci, jako Nečas, že u nás nebudou vládnout žádní policejní plukovníci. No a jak to celé dopadlo? Šlachta skončil, ale Ištvan ne. Nečas je už léta jednou nohou v kriminále. A nepohodlní soudci případu jsou vyměňováni.

Nemají snad občas pravdu nostalgici po normalizaci? Že bychom se v justici navraceli do doby normalizace? Hezkou příhodu z té doby mi později vyprávěl jeden ze zatčených a vězněných členů HRM (P. Uhl a spol.), jak jeden z tehdy zatčených trockistických superlevičáků přišel s jásavou zprávou o svém případu. Měl totiž velké přímluvce ze strany některých již opět prověřených komunistů, zatímco z druhé strany byl soudce tlačen StB k vynesení exemplárního trestu.

A tu soudce pronesl geniální větu: „Na mně tlačí jedni z jedné strany a ti druzí z druhé strany. A tak jsem se rozhodl, že tentokrát budu soudit podle zákona.“ Doufám, že se tohoto stavu v “choulostivých případech“ snad u nás ještě dožiji. Aby soudce v takhle „vachrlatých“ případech soudil přesně podle zákona.

Poslední událost mne, a podle medií nejen mne, nadzvedla ze židle. Jde o případ David Rath, Lenka Bradáčová, státní zastupitelství a zdravotní matrace. Jak bylo oznámeno, ve věznici v Teplicích udělaly dvě nejmenované státní zástupkyně kontrolu (jinak se tomu běžně říká razie) a zjistily strašlivý zločin, a to že panu Rathovi coby vězni byla vedením věznice povolena zdravotní matrace. Tu kontrolorky ihned přikázaly odstranit a vyhrožovaly vedení věznice trestním postihem za tento strašlivý zločin.

S matracemi ve vězení mám vlastní zkušenosti a jedno je jasné. Kdo nemá nemocná záda, ten je po sedmi letech v kriminále mít bude. No, na zdravotní matrace erár nemá, to je fakt. Ale razie za účelem sebrání matrace pořízené vězněm ze zdravotních důvodů je zvrhlost.

Neznám jména těch dvou státních zástupkyň, ani nevím, kdo jim to nařídil. Ale klid, ono to jednou praskne. A pak to pro zařizovatele a vykonavatele nebude nejlepší. Doporučuji jim se podívat na film o mém otci a jeho spoluobviněných Svědectví pro výstrahu od Otky Bednářové. Podívejte se, jak se tam kroutí prokurátoři a soudci a zbaběle lžou! Osobně vím, že jim pak nebylo lehko ani po nástupu Gustáva Husáka. Protože nová normalizační garnitura už neměla moc zájem staré prokurátory a estébáky a věznitele chránit.

Spaní je ve věznici jedna z nejdůležitějších věcí. A týrat lidi ještě ve spánku, to byla specialita nacistů a také komunistů. V padesátých letech komunisté trýznili vězně ve vězeních mimo jiné nedostatkem spánku. Oblíbené bylo zvrhlé nařízení, že vězni musí spát na zádech a ruce si nesmějí schovat pod deku. Jakmile se vězeň jen trochu pohnul anebo se pokoušel v mrazivé cele ruku překrýt dekou, byl ihned vzbuzen, seřván či napaden – tedy zmlácen. Bylo to estébáky a bachaři „odůvodňováno“, že prý by vězeň, pokud by měl ruce pod dekou, mohl spáchat sebevraždu tím, že by se sám rukama uškrtil. Tuhle hovadskou výmluvu otisklo i Rudé právo a vykládali to soudruzi na schůzích. Bylo plno idiotů, kteří to estébákům a novinářům věřili.

Sebrat Rathovi zdravotní matraci a vyhrožovat vedení věznice je už daleko za čárou. To je neskutečná prasárna, ničím neomluvitelná. To je odporná msta „až za hrob“ a nechutné zneužití předpisů a zákonů.

Co se týče těch „filcunků“ prováděných na vězních, tak ona snad neplatí Instrukce Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. února 1995 o zajišťování dozoru a kontroly nad výkonem vazby a výkonem trestu odnětí svobody a o provádění inspekce ve Vězeňské službě České republiky?

Její ustanovení § 2 říká: „Působnost při výkonu dozoru a kontroly. Zaměstnanci při výkonu dozoru a kontroly zjišťují, zda

a) ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody jsou osoby drženy na základě zákonem stanovených dokladů a v souladu s nimi,

b) jsou dodržovány právní předpisy upravující výkon vazby a trestu odnětí svobody a nařízení vydaná na jejich základě.

Možná mi někdo poradí, ale na základě, jakého předpisu jsou prokurátorky nadřízenými ředitelů věznic? Kde to najdu?

Mimochodem, Rath nikoho nezavraždil, aby musel mít zostřený dohled. Je zde hned několik věcí k zamyšlení a ověření:

1) Na základě, jakého předpisu či paragrafu může dělat státní zastupitelství kontrolu v jiné části výkonu justice, a to ve vězeňství? A vyhrožovat vedení věznice?

2) Vězení není tortura, a i když nejsem Rathův fanda (vždycky mne pěkně vytáčel), je to podle svědectví jeho pacientů zkušený a pečlivý lékař. Ve vězeních je zdravotní péče dosti bídná a lékaři se tam zrovna nehrnou.

3) Věznice Plzeň píše na svých stránkách: „Práce je nejdůležitějším prostředkem zacházení s odsouzenými, je základní a naprosto nezastupitelný pozitivní faktor v působení na odsouzené. Smysluplná, dobře řízená a organizovaná práce rozvíjí pracovní návyky.“ Odsouzení jsou ve věznici zařazováni do práce s přihlédnutím k jejich vzdělání a získané praxi v daném oboru, zdravotnímu stavu, výši jejich pohledávek, délce trestu atd.

4) Podmínky zaměstnávání upraveny v § 29 – § 33 z. č. 169/1999 Sb., v § 41 – § 45 Vyhlášky MS č. 345/1999 Sb., kterou se vydává řád výkonu trestu odnětí svobody a dále pracovní podmínky, pracovní doba a podmínky pro uložení přesčasové práce u odsouzených se řídí právními předpisy vztahujícími se na zaměstnance v pracovním poměru. Tak jak to, že Rath není využíván jako lékař či není využito jeho vzdělání jinak?

5) Dlouholetý trest působí na psychiku vězně, jak říkají psychologové, tak, že již po vykonání trestu přes sedm, osm let není schopen se zařadit do společnosti, neboť je duševně a sociálně rozvrácen. Znám to z případu vězňů z padesátých let (propuštěných na amnestii v roce 1960, viz zde), že takový propuštěný, i vysokoškolák, není schopen se orientovat v situaci, nechápe, co se za tu dobu stalo, a prakticky neustále naráží na „pavlovovské reflexy“ vložené do jeho mysli ve vězení.

6) Je tedy v případech ekonomických otázka, zda jsou tak vysoké tresty vůbec smysluplné a zda se nejedná jen o pouhou pomstu. Chápe se obecně – justice a parlament zvlášť -, že délka trestů za nenásilné činy je u nás neúnosná a blíží se praxi bolševického stalinismu?

Těch excesů soudů, a hlavně státních zástupců, je nějak moc. Jejich moc se stává společností nezvladatelnou, státu a společnosti škodlivou a totalitní.

V parlamentu stále leží návrh na vyjmutí státního zastupitelství mimo tři základní pilíře fungující demokracie. V demokratickém právním státě existuje vyvážený systém tří mocí: zákonodárné, výkonné a soudní... Ty jsou na sobě nezávislé, demokraticky kontrolovatelné a vzájemně vyvažované do rovnováhy.

Dovedete si představit, co by se dělo v okamžiku, kdy by státní zastupitelství spolu s částí policie získalo postavení nekontrolovatelné moci?

Bolševici to zjistili už v roce 1956, ale zoufale a někdy marně bojovali s pohrobky Vyšinského a se stalinskou praxí až do rozpadu SSSR. A u nás takzvané „lidové demokracie“.

Ta zdánlivá maličkost, Rathova matrace, náhle odfoukla tu mlhu, ten závoj, kterým část justice zakrývala skutečnost, kam vlastně směřujeme a jaký jsme stát.

P.S. Jen jsem si tak vzpomněl na kreslený vtípek, myslím že z Dikobrazu, někdy kolem roku 1964. Tak tady je. On by se za jeho použití Pavel Kantorek, jak jsem ho znal z šedesátých let, určitě nezlobil. Je z doby, kdy moc jedněch odcházela, a je k zamyšlení dnešních mocných. Pokud si pamatuji, tak na Borech (nebo to bylo v Leopoldově?!) na konci padesátých letech seděli snad dva „soudruzi prokurátoři“ a několik „soudruhů referentů“, vyšetřovatelů ze StB.