Po dlouhých třiceti letech začalo stíhání ještě žijících pohlavárů komunistické strany, kterým je dáváno za vinu několik zastřelených nevinných lidí na hranicích.
Už třicet let nežijeme v koncentračním táboře. Nežijeme v zemi, kde je v části území zapovězen pohyb osob, kde není její okrajová část obklopena ostnatými dráty, kde nejsou tu a tam pověstné hlídkové věže, odkud mladí chlapci s vymytými mozky sledovali, jestli se neblíží „narušitel“, tedy ne někdo, kdo by chtěl tajně vstoupit na naše území, ale naopak někdo, kdo by chtěl území státu opustit. Nejsou zde ani tzv. „supi“ (zkratka pro samostatně útočící psy), kteří jsou naučení roztrhat člověka, který chce odejít ze země.
Po třiceti letech mizí pamětníci podobných staveb, které zkrášlovaly pohraniční oblasti, zhusta krásné přírody, kam se nikdo po dobu čtyřiceti let nesměl podívat. Nikdo už není buzerován zeleně oděnými muži, kteří otravovali cestující ve vlaku, který byl vzdálen od hranic desítky kilometrů. Už nejsou aktivní ani udavači, kterým bylo umožněno bydlet poněkud blíže ostnatým drátům a jejichž primárním úkolem bylo sledovat a nahlašovat osoby, které se v dané obci objevily.
Co však zůstalo, jsou pomníky mrtvých, kteří se pokusili odejít z této země a kteří byli na hranicích zastřeleni. Zůstávají i příbuzní, kteří vedle oplakávání svých mrtvých museli zdůvodňovat při výslechu na StB, že o kroku svých bližních nic nevěděli, kteří byli později šikanováni i na svých pracovištích a mnohdy museli odejít na jiné, převážně méně prestižní místo.
A zůstávají rovněž i starci, členové Komunistické strany Československa, kteří jsou za tyto odporné vraždy odpovědní. Milouš Jakeš (97) a Lubomír Štrougal (95), kteří ovládali spolu se svými kumpány společnost, což měli zakotveno v Ústavě ČSSR v článku 4. Tito lidé jsou bez jakýchkoliv pochybností viníky daného stavu a jakékoli výmluvy jsou úplně stejné, jako byly u norimberského procesu pronášeny nacistickými pohlaváry. Oba dva jsou díky perfektní zdravotní péči, kterou nikdy za doby svého panování nedopřávali nejen svým ideologickým protivníkům, ale ani tzv. „dělnické třídě“, na kterou se vždy odvolávali, v dobrém zdravotním stavu a dokonce i v dobré psychické kondici, která jim umožňuje v klidu publikovat své názory na tehdejší a dnešní dobu. Z jejich úst nikdy nezaznělo ani slůvko omluvy či pokání.
Zločiny proti lidskosti nesmějí být promlčitelné. Společnost, která opomene se vyrovnat s těmito zločinci, bude odsouzena si podobné věci prožít znovu, protože základem nápravy je vymezení zla a jeho přesně pojmenování. A je zcela lhostejné, že se to týká již jen několika málo žijících jedinců. Esesáka Antona Mallotha přivezli k soudu v době, kdy byl již plný mestastáz rakovinného bujení. Tam mu soudce sdělil, že je odporným a hnusným vrahem, jehož trest na zemi již nebude realizován z důvodu jeho blízkého konce.
Všichni vědí, že Milouš Jakeš ani Lubomír Štrougal se k soudu nikdy nedostaví. Že jim nikdo ze soudců nebude moci říct stejné sdělení, které řekl onen německý soudce Antonu Mallothovi. U nás v této době dbáme na to, aby se těmto lidem náhodou nepřitížilo, aby „drsné“ zacházení a věty neotřásly křehkou duší komunisty. Máme již historický precedens v osobě Aloise Grebeníčka, sadisty z Uherského Hradiště, kterého nebylo za vydatné pomoci soudkyně Veselé možné dostat sedm let k soudu.
Přes všechno napsané je dobře, že bylo zahájeno stíhání. Jeho výsledkem bude - aspoň doufám - výrok, že představitelé komunistické strany byli plně odpovědni za vraždy na hranicích a že jedním z atributů této ideologie je zabíjení těch občanů, kteří chtějí systém opustit. Možná to přinese aspoň zblo satisfakce pozůstalým. A možná někomu, kdo by si zase někdy v budoucnu vzpomněl, že pro blaho svých poddaných opět obežene zemi dráty a kulomety, se připomene, že v minulosti bylo toto souzeno a po právu nazváno zločinem.
Převzato z blogu Tomáš Vodvářka se souhlasem autora