I ta trocha relevantních informací však dává možnost vymezit tři základní důvody, proč ČR prohrává.
Proč prohráváme
Zaprvé: čeští politici nemají valné ponětí o právu, chápou je jen jako nástroj moci a účelový prostředek, nástroj pro řešení svých politických cílů, nikoliv jako soubor práv a povinností mezi sobě rovnými, zákony této země už nejsou spravedlivé, jen nesrozumitelné.
Zadruhé: arbitráže se odehrávají mimo území Česka, arbitři nejsou závislí ani ohrožení tím, že jim někdo (stát) v Česku něco udělá, a rozhodují v klidu podle principů fair play, a ne nesmyslného českého právního řádu.
Zatřetí: zdá se, že si Česká republika najímá špatné právníky, které za stát-klienta neřídí poučení profesionálové, ale soubor diletantů.
V každé kauze stály na prvním místě velmi silné mocenské zájmy (na podpoře Železného a jeho kouzelných televizních úsměvů až po nutnost neztratit hlasy voličů-střadatelů v krachující IPB). Tak docházelo k překroucení zákona a znetvoření vnitrostátního práva, nedbání na mezinárodní závazky.
Velcí investoři nejsou malé děti a „pouhý“ občan, na kterého si může stát došlápnout. Jak pohrozíte Nomuře prostřednictvím bezpečností prověrky NBÚ, když sedí v Japonsku a má víc peněz, než se v Čechách utratí za rok? (To ovšem neříká, že jejich svědomí je zcela čisté, a třeba hra o České pivo jim vyhovovala).
Hlavním měřítkem je v arbitráži spravedlnost, a ne doslovné znění právního předpisu. Podle toho jsou arbitři vybíráni a rozhodují. Mohou tedy opominout každý účelově napsaný předpis a narychlo slepenou vyhlášku. Tak je základem rozhodnutí ve věci Nomura či TV Nova, překvapivé „zjištění“, že stát se nechoval ke všem stejně. Tak nám arbitři vystavují účet v klidu a upřímně řečeno i spravedlivě. Když třeba Železný okradl CME, vědělo se to řadu let a zoufalá bezmocnost státu a prapodivné výklady obchodních senátů českých soudů neměly se spravedlností a selským rozumem nic společného.
Alibismus státu
Tak jak se chová stát, když si problém způsobuje, o to alibističtěji působí jeho přístup k jeho vedení. Najímají se renomované a světové právní kanceláře (jen výraz renomovaný v naší branži bývá často chápán jako urážka), bez veřejného odůvodnění, proč zrovna ony. Úřednicky se přesunula odpovědnost pryč. Utrácíme za drahé právníky, kteří ani nevědí, kde je Brno, a Prahu občas považují za hlavní město Slovenska. Určitě se snaží, jak nejlíp umí, ale jsou prostě nadnárodní firmou se vším všudy.
Doma máme dostatek špičkových právníků, jazykově vybavených, kteří by byli schopni argumentovat kvalitně a najmout si případně kvalitní odborníky na dílčí otázky. Kdo ví něco o arbitráži a mezinárodních soudech obecně, tak potvrdí, že nejlepší je advokát, který zná místní (tedy české) právo a který si najímá místní (v místě sporu praktikující) advokáty. Pak nejste 150. klientem v řadě, věnuje se vám někdo, kdo o vašem případu ví nejen ze spisu, ale chápe i místní poměry.
Co kdyby si stát najal českého a schopného advokáta, který by naše zástupce honil, úkoloval a kontroloval? Co třeba ty, kteří svoje arbitráže proti ČR s úspěchem vyhráli, anebo ty, kteří ve Štrasburku vedou spory svých klientů a ČR s nimi raději uzavírá smír, než by se nechala odsoudit?
Odpoví nám někdo z povolaných? Pro začátek stačí odpověď na následující otázku: Když vyhraje ČSOB spor s Nomurou o České pivo, kdo dostane peníze, které se vysoudí?
ČSOB, nebo daňový poplatník?
(MfD, 21.3.)
Autor je advokát