Žádné výpočty, žádné tabulky. O oddlužení zadlužených osob by měl rozhodovat soudce

Ano, dluhy jsou problém. A to proto, že signalizují, že stará právní zásada „smlouvy jsou závazné“, tedy dluhy se mají platit, jakoby neplatí. Současně určitá míra dluhu jedince a jeho zadluženosti přináší takovou dluhovou diskvalifikaci, že naráží na jinou právní zásadu, a to základní zásadu kapitalismu, že nikdo nesmí být zbaven svobody za pouhou neschopnost dostát svým závazkům. Zároveň dnes ruku v ruce jdou pak nesmyslná procesní pravidla drtící věřitele a fakticky tolerovaná lichva s vyčleňováním řady práceschopných a obecně společnosti prospěšných lidí, zjednodušeně řečeno z pozice daňového poplatníka. Navíc se zde uplatňuje nešťastný důsledek českého zákonodárství stavěného rigidním a technickým způsobem, který snímá břemeno rozhodování ze soudce a místo jeho úvahy požaduje rozhodování podle přesných pravidel stupnic procent a kvalifikovaných požadavků.

Nedobrá cesta

Není přece možné, aby pro bezskrupulóznosti jedněch neměli právo na spravedlivou odměnu za zastoupení věřitelé, kteří jednali standardně. Taky není možné, aby se v myslích lidí usadilo, že zadlužovat se je beztrestné a snadné, když důsledky nakonec převezme stát. Ani nejnovější iniciativy směřující k možnosti úplného oddlužení nejsou dobrou cestou. Vždyť do dluhové pasti spadají i fyzické osoby, které „pouze“ dluží finančnímu úřadu nebo správě sociálního zabezpečení a likvidační úroky včetně systému započítávání dluhů je demotivují k tomu, aby své dluhy platily a vstoupily do běžné společnosti. Řešením dluhových pastí s nemožností oddlužení, zastavení smrtících úroků a současně ochrany práv obyčejného věřitele je skutečně možné jen převedení z části milosrdenstvím a z části reálného ekonomického výpočtu do rukou soudů anebo berních úředníků, jde-li o daně, které by umožňovalo ve výjimečných případech stanovit režim splátek a oddlužení. Jediné, co by zákon však stanovit měl, je, že dlužník nesmí podvádět, musí všechny své dluhy přiznat, včetně svého majetku, a prokázat svoji předchozí snahu něco s dluhy udělat. Žádná procenta, žádné výpočty, žádné složité tabulky a podmínky. Soudce by prostě měl mít možnost stanovit všechno sám.

Ano, vyžaduje to aktivního dlužníka a dokonce to vyžaduje někdy nucené zastoupení právním profesionálem, aby byl schopen s dotčeným úřadem komunikovat a celé oddlužení vyřídit. Vyžaduje to skvělé soudce, jistě. Je to ale jediná smysluplná cesta.

Výroba dlužníků proti jejich vůli

Nebojím se říct, že desítky let se ví o faktické nezaniknutelnosti dluhů fyzických osob, které projdou úpadkem, avšak rezignace na zkoumání sociálního dopadu a ekonomického výsledku doprovázená slovy „to prostě nejde“ nás vehnala do současné situace. S dluhy je to jako s trestáním. Veřejnost chce co nejtvrdší tresty, mnohaleté žaláře a pokud možno totální „odrbání pachatelů“ až na kost. Jenže tato přísnost přináší jen vysoké náklady pro společnost a vyrábí další kriminálníky. Stejně tak snaha regulovat pomocí přesných návodů vyrábí profesionální dlužníky i proti jejich vůli.

Nejde o změnu legislativní, ale změnu přístupu. Změnu v uvažování politické reprezentace, ale i právních profesionálů k přiměřenému, uměřenému, přísnému, ale milosrdnému systému, který vnímá všechny sociální, ekonomické, ale i morální konsekvence dluhových pastí, ať už je způsobily nerozvážné půjčky, lehkovážné jednání, či pirátské manýry věřitelů.

Autor je advokát

LN, 21.3.2018