Ve vězení v Plzni na Borech sedí paní Taťána Paraskevičová a čeká, co s ní bude. Byla zatčena loni v květnu v Karlových Varech, kde byla na léčení, a to proto, že o její vydání požádal krátce předtím ukrajinský stát (později na ni vydala mezinárodní zatykač také Ruská federace). Podle zatykače se měla paní Paraskevičová dopustit odcizení a defraudace, a to jako členka organizované skupiny.

Jenže o obvinění lze dost vážně pochybovat. Paní Paraskevičová byla v Kazachstánu spolupracovnicí Muchtara Abljazova, kazašského opozičního politika, který mimo jiné podporoval nevládní organizace obhájců lidských práv. Podstatné však je, že ho kazašský prezident Nursultan Nazarbajev (ten je, mimochodem, prezidentem Kazachstánu od roku 1990!) pokládal a zjevně pokládá za svého největšího protivníka a v posledních měsících a letech kazašské orgány po celé Evropě usilovně pátrají jak po Abljazovovi, tak po jeho různých spolupracovnících, kteří uprchli do exilu. Součástí tohoto hledání, v němž kazašským úřadům pomáhají i ukrajinské a ruské úřady, je nepochybně i zatčení paní Paraskevičové. Někteří z těchto lidí dostali politický azyl ve Velké Británii, jejíž orgány pokládají žádosti o vydání za politicky motivované.

O azyl požádala v České republice také paní Paraskevičová, o její žádosti však ještě nebylo rozhodnuto. Rozhodnuto dosud nebylo ani o jejím vydání. Totiž bylo, ale ještě ne právoplatně. Krajský soud v Plzni rozhodl, že vydání je nepřípustné, neboť ukrajinské orgány nedodržují Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod: organizace zabývající se obranou lidských práv dokumentují obrovský počet případů, kdy byli vězňové týráni. Rozhodnutí plzeňského soudu však zvrátil vrchní soud, který vydání paní Paraskevičové na Ukrajinu pokládá za přípustné, a Ústavní soud rozhodnutí vrchního soudu fakticky potvrdil. Další rozhodovací instancí bude Evropský soud pro lidská práva...

Taťány Paraskevičové se zastává Amnesty International a Český helsinský výbor, stejně jako řada jiných mezinárodních nevládních organizací. Poukazují na silné pochybnosti, zda ji na Ukrajině čeká spravedlivý proces, zda by ji ukrajinské úřady nevydaly do Kazachstánu, na to, že celé trestní řízení může mít politické motivy – a zejména na české zákony, které ve shodě s evropskými zapovídají vydávání uprchlíků do zemí, kde by jim mohlo hrozit mučení. (Amnesty International uvádí, že se na Ukrajině mučení a kruté zacházení s vězni a zadrženými "stalo všeobecným jevem a dochází k němu zcela beztrestně".) V roce 2010 zemřelo celkem čtyřicet zadržených.

Velmi mě to trápí: nerada bych se totiž stala svědkem toho, že by můj stát někoho vydal k politickému pronásledování do jiné země, a to ještě navíc do země, kde příslušníci ozbrojených složek vězně nezřídka mučí. Jistě, Kazachstán, Ukrajina i Ruská federace jsou velké a bohaté země. To ale přece neznamená, že jim máme ve všem vyhovět, zvlášť, jde-li o případ tak pochybný. Může jít o život.

LN, 11.10.2013