Rozhodnutí soudu, který vyhověl správní žalobě Václava Bureše a uznal primátora Plzně Rödla vinným z porušení shromažďovacího práva, vyvolalo bouři v mediálních i politických kruzích. Hovoří se o tom, že Rödl se rozhodl správně, na jeho obranu dokonce vystoupil sám prezident, který se ústy svého tajemníka nechal slyšet, že Rödlovo rozhodnutí plně podporuje. Neonacistický pochod je nemorální, špatný, a proto je správné jej zakázat, i když pro jeho zákaz pominuly jakékoli právní důvody. I tak se dá přeložit vlna podpory, která překvapivě sjednotila ve stejný postoj jindy naprosto znesvářené a sebe navzájem se k smrti nenavádějící české politiky.
Není pochyb o tom, že z hlediska litery zákona se Rödl bezpochyby porušení zákona dopustil. § 11 Zákona o právu shromažďovacím jasně hovoří, že o zákazu shromáždění (§ 10) nebo době jeho ukončení (9) rozhodne úřad bezodkladně, nejpozději však do tří dnů od okamžiku, kdy obdržel platné oznámení.
Tím, že pochod zakázal ve lhůtě pozdější, než byly zákonem předepsané tři dny, dopustil se přestupku proti právu shromažďovacímu podle § 14 odst. 2, písmene h), kdy evidentně neoprávněně úmyslně zabránil jinému v podstatném rozsahu ve výkonu práva shromažďovacího.
Existují skupiny s odpornými názory, s nenávistnými a netolerantními postoji, a popírači holocaustu k nim bezpochyby patří, ale i nositelé takových názorů nepřestávají být občany, tj. vztahují se na ně zákony jako na kterékoli jiné občany s „normálními“ názory a pokud dotyční při snaze o naplnění určitého právního nároku splní patřičné (a opět zákonem předepsané) podmínky, z hlediska právního státu neexistuje žádná možnost, jak jim v jejich činnosti zabránit.
Stejně tak je porušení zákona prostě porušením zákona a stěží lze argumentovat, že jednou se o porušení zákona jedná a podruhé ne, protože byla porušena práva „názorově špatné“ skupiny. V opačném případě se tvoří nebezpečné precedenty, které by se jednou mohly obrátit nejen proti „slušným“ lidem, ale též proti těm, kdo v jejich zájmu jednali.
Já osobně bych příliš nesouhlasil s tím, aby byl Rödl nějak exemplárně trestán. Je ale nutné trvat na tom, že z jeho strany k porušení zákona došlo a jaké pohnutky ho k tomu vedly, nebrat na legislativní bázi na zřetel. Rödl prý jednal „podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“. Ano, neberu mu to. Ale právě z důvodu rozdílnosti jednotlivých „nejlepších vědomí a svědomí“ vyplývající z rozdílnosti lidských povah je důvodem pro to, že existuje určitý právní řád, platný bez rozdílu pro všechny. Právo je minimum morálky.
Proti určitým názorům můžeme protestovat, považovat je za zrůdné, či je bojkotovat, stejně jako jejich nositele. Nikdo ale nemá právo těmto nositelům, ať jsou jakékoli politické barvy upírat základní práva, která jim jsou zákonem garantována. Tím samozřejmě myslím apriorní zakázání pochodu jako takového, zamezení pochodu na určitém místě (nebezpečí zranění, nepřehledné místo atd.) je v určitých případech nepochybně na místě. Existuje rovnost před zákonem a ta nerozlišuje, zda je ten který jedinec černý, bílý, modrý, žlutý, rudý, nebo hnědý.
V této souvislosti potom více než mrazí prohlášení některých politiků, podle nichž se primátor Rödl nedopustil ničeho „špatného“ a do budoucna by těmto „nedorozuměním“ rádi předcházeli „úpravami shromažďovacího práva“.
Šéf zelených Martin Bursík prohlásil, že do budoucna by bylo dobré posuzovat, „kdo žádá o shromáždění“. Následují-li po takovém výroku záběry plzeňského centra s komentářem pojednávajícím o tom, jaké nyní mají občané západočeské metropole starosti, působí taková myšlenka nadmíru sympaticky. Nejedná se ale spíše o další snahu oklešťovat svobodu projevu?
Existují-li již dnes, podle mě, pádné legislativní páky, pomocí nichž lze nahlášené shromáždění zakázat (směřuje-li k „popírání práv z důvodu…“, hodlá-li se dopouštět násilí, porušuje Ústavu, či jinak porušovat zákon), jak by muselo být formulováno případné zpřísnění, které například navrhuje Bursík?
Nejhorším možným scénářem by bylo, kdyby se případná novela či zpřísnění shromažďovacího práva nesla v duchu zanesení určujícího kritéria „extremismu“. Kdo by určoval, co je „extrémní“ a co ne? Stát by měl v rukou účinnou metlu, kterou by mohl prakticky kdykoli použít.
Policie, stejně jako legislativa, zde má dostatečné pravomoci k tomu, aby včas zasáhla, pokud by bylo evidentní, že určité shromáždění, nebo činnost určité skupiny, směřuje k porušení zákona. V takovém případě k zásahu nepochybně dojde, je to správné a není vyloučeno, že později může být i taková skupina, která například bude vyzývat k násilí, zákonem rozpuštěna, či proti ní vedeny represe.
Hodnota existence svobody slova a shromažďování je podle mě natolik veliká a cenná, že snese občasné průvody obskurních, či pro-totalitních hnutí a spolků. Jinou věcí je násilná, nebo „pučistická“ činnost, pochody a dávání svých názorů na odiv je jen uplatněním práva na svobodu vyjádření. Byť jsou to názory takové, s nimiž nesouhlasíme. Začneme-li tyto svobody, byť pod pláštíkem bůhvíjakých zájmů a hodnot oklešťovat, jsme na dobré cestě se jich jednou zbavit úplně.