Od pádu bolševika je nám tvrzeno, že žijeme v právním státě. Oni to ostatně tvrdili i komunisté, jen porušovali práva a svobody jednotlivců příliš okatě, takže tomu žádný soudný člověk nevěřil. Co se však za těch více než 20 let změnilo v samotné soudní praxi? Něco málo ano, hodně věcí však nikoliv. Mohu to potvrdit z vlastní praxe, kdy jsem v několika případech stanul před trestním soudem od té doby, kdy se socialisticko-komunistický parlament za vlády pana Paroubka s marťany rozhodl kriminalizovat některé dopravní přestupky, aniž by při nich nějaký jiný účastník silničního provozu utrpěl byť i minimální újmu.
Listina práv a svobod, jež je součástí naší ústavy, zaručuje občanům kromě ochrany zdraví, života, majetku a soukromí také právo na spravedlivý soudní proces, jehož součástí je presumpce neviny a z ní vycházející zásada in dubio pro reo, tedy v pochybnostech ve prospěch obviněného. Z toho tedy vyplývá, že dokazovat má ten, kdo žaluje, nikoliv ten, kdo se brání. V naší soudní praxi se však toto dodržuje pouze u vážných trestných činů, které jsou pod dohledem médií, zatímco u banálních činů, které chce mít soud rychle z krku, se na to obvykle zvysoka kálí. Před časem mi jistý advokát, který pročítal můj tehdy jediný osvobozující rozsudek, který jsem na druhý pokus - poté, co se státní zastupitelství odvolalo - vyhrál právě díky tlaku na zásadu in dubio pro reo, řekl, že jsem to vyhrál naprosto správně a po právu, ale že je to výjimka, většinou soudce prohlásí, že žádnou pochybnost nemá a že obžalovaný kecá.
Byl to shodou okolností stejný advokát, který mě zastupoval v předchozím případě, který skončil nakonec po vyčerpání opravných prostředků ústavní stížností pro krácení práva na obhajobu. Tehdy soudce okresního soudu i předseda senátu krajského soudu vyhověli všem požadavkům státního zastupitelství a všechny návrhy obhajoby na provedení důkazů včetně navrhovaného testu DNA, který by mohl rozhodnout o mé nevině (jednalo se tehdy o pravděpodobnou záměnu krevních vzorků), byly zamítnuty jako nadbytečné. Nakonec i ústavní stížnost byla zamítnuta s odůvodněním, že soudy postupovaly podle platné legislativy a že nedošlo k porušení mých ústavních práv, konkrétně práva na spravedlivý soudní proces. To mělo za následek v průběhu dalších let další obvinění, převážně za maření výkonu úředního rozhodnutí. Poprvé zcela paradoxně, když jsem byl policejní hlídkou nalezen ve stojícím a evidentně nepojízdném autě, kterému neběžel motor, protože nešel ani nastartovat, jsem dostal čtyři roky podmínku a čtyři roky zákaz řízení i přesto, že státní zástupce v hlavním líčení sám překvalifikoval dokonaný trestný čin na pokus o trestný čin, protože soud nabyl přesvědčení, že jsem s tím nepojízdným vozidlem chtěl odjet. Není to samozřejmě jediný případ, kdy soud pro nedostatek důkazů nabude přesvědčení, aby vůbec dotyčnou osobu mohl odsoudit. V zásadě soudce využil toho, že pokus, byť obtížně prokazatelný, má stejnou trestnost, jako čin dokonaný. Takže ve výsledku to v zásadě bylo jedno, když státní zástupce nemohl dokázat, že jsem to auto řídil, tak vznikla domněnka, že jsem ho řídit chtěl. Tento postup mi silně připomíná inkviziční tribunál, kdy obviněný neměl žádnou šanci se nařčení z čarodějnictví či kacířství obhájit a byl v podstatě odsouzen předem.
Další případ se mi stal letos na jaře, volala mi učitelka ze školy, že mé nevlastní dceři je hodně špatně, jestli pro ni může někdo přijet. Do školy je to z naší skoro samoty 13 km, autobus zrovna žádný nejel, a protože nebyl nikdo, kdo by mohl jet, sedl jsem do auta sám. V polovině cesty jsem byl zastaven policejní hlídkou a i když jsem jim vysvětlil situaci i s tím, že nevlastní dcera trpí určitými zdravotními problémy a nevolnost může znamenat cokoliv, tak mi bylo řečeno, ať si zabezpečím vozidlo a jedu s nimi na stanici. Na můj dotaz, co s tou nemocnou holkou, jsem dostal odpověď, že to ať si zařídím po telefonu. Hlavně že příslušníci PČR mají pomáhat a chránit, že? Byla provedena dechová zkouška s negativním výsledkem a poté jsem vypověděl, že jsem jednal v krajní tísni, protože šlo o zdraví dítěte, a že tím pádem jsem přesvědčen, že k žádnému trestnému činu nedošlo. Uvedl jsem i telefonní číslo a přesný čas telefonátu paní učitelky. Soudem námitka krajní tísně uznána asi nebyla, protože mi přišel trestní příkaz na peněžitý trest. Pravda, nejnižší, jaký lze ze zákona udělit, čili soudce tentokrát asi vzal v úvahu okolnosti jízdy, ale k čertu, kdy se tedy v této zemi jedná o krajní tíseň, když nestačí ani strach o zdravotní stav dítěte? Toto je zcela na libovůli soudu, asi podle toho, jak se ctihodný soud vyspí. Jenže tím to nekončí, jelikož jsem v podmínce za sezení ve stojícím autě, tak teoreticky můžu jít do vězení na sedm měsíců. Za to, že jsem jednal v dobré víře, že nic neporušuji. Existuje sice institut právního omylu (§19 odst.1 tr.zák.), kdy se má daný trestný čin posuzovat jako nedbalostní, a maření výkonu úředního rozhodnutí z nedbalosti spáchat nelze. Ale vykládejte to naším soudům, potažmo policii na místě.
Je všeobecně známo, že věznice jsou u nás přeplněné, a to se tak z poloviny případů jedná o podobné banální až bagatelní činy, které by šlo určitě řešit jiným způsobem. Jasným příkladem je například neplacení výživného. Za tento čin je ve věznicích přibližně 20 % odsouzených, což ve většině případů jejich platební morálku asi nezlepší. Nehledě na skutečnost, že pokud někdo přijde o práci a je bez peněz, a prokazatelně tedy platit nemůže, tak by z hlediska Ústavy v kriminále skončit neměl, protože podle Listiny práv a svobod nikdo nemůže být zbaven svobody jen proto, že není schopen plnit své závazky. A u těch, kteří se vyživovací povinnosti skutečně vyhýbají, lze toto řešit tím, že dlužnou částku na děti převezme stát a soud onomu neplatiči nařídí obecně prospěšné práce ve výši hodnoty dluhu. Práce penězi vyčíslit jde. Další kapitolou jsou drobné krádeže a podobně. Trestní zákoník hovoří o tom, že v trestním řízení se v prvé řadě má jednat o narovnání, pak teprve o trest. Čili jednoduché by bylo nařídit zlodějíčkům náhradu škody a teprve po tom, co by nebyla uhrazena nebo nebyla splácena, nařídit výkon nějakého trestu. O to zarážející je, jak jsem psal v úvodu, že běžného občana je stát schopen zavřít za kdejakou hloupost, ale skutečné zločince není schopen ani dopadnou, natož odsoudit a potrestat - jako například v případě mafiánských bossů, kteří stanou před soudem, ale jsou mnohdy osvobozeni pro různá formální pochybení či pro nedostatek důkazů. Inu, ono se obecně říká, že bohatí do vězení nechodí. A to i přesto, že ve srovnání s okolními zeměmi máme počet lidí ve vězení minimálně na dvojnásobku. A to si rozhodně nemyslím, že bychom byli země s extrémně vysokou kriminalitou.
Na druhou stranu, pokud se občan stane obětí protiprávního jednání, což se mi stalo za život už třikrát, policie obvykle nikoho nenajde. Obecně totiž platí, že Policie ČR nikdy nikoho a nic nehledá, pokud není na daný případ vyvíjen mediální nebo politický tlak. Z mých tří případů byl vyřešen pouze jeden a to ještě jsem toho pachatele našel sám elektronickou cestou a oznámil své poznatky (IP adresu počítače zloděje) příslušnému oddělení policie. Za tři hodiny mi kriminálka volala, že všechny mé ukradené věci mají zajištěny. Z toho tedy plyne, že stát prostřednictvím represivních složek a úřadů může po občanovi šlapat za jakékoliv, byť zanedbatelné pochybení, když se ale občanovi něco stane, tak mu stát nepomůže a občan si musí poradit sám.
Na závěr si dovolím anekdotu pocházející z bolševických 50. let připomínající mi dnešní soudní praxi: Přijde do cely nový mukl a ten starý se ho ptá: "Kolik jsi vyfasoval?" Muž odpoví: "Deset let." "A za co?" "Za nic." A ten starý na něj: "Pěkně kecáš, za nic se dává patnáct."
Autor je úředně nezaměstnaný invalidní bezdomovec