Když Ústavní soud minulý týden zrušil jako protiústavní část novely zákona o bankách upravující odškodnění klientů několika zkrachovalých bank, nejednalo se jen o nějaké technické rozhodnutí, ačkoli důvodem zrušení byly formální nedostatky zákona, a nikoli obsah napadených ustanovení.

V dotyčném případě totiž zákonodárci jednoduše připojili novelu zákona o bankách k obsahově zcela odlišnému předpisu týkajícímu se domovů pro seniory. Soud označil takový postup za odporující ústavní zásadě řádného zákonodárného procesu a kritizoval parlamentní praxi „legislativních přílepků“. Taková praxe totiž v důsledku vnáší obsahový zmatek do právního řádu, činí ho nesrozumitelným a tím také zbavuje občany možnosti jednoduše se seznámit s vlastními právy a hájit je.

Morálka práva

Jeden z nejvýznamnějších právních teoretiků dvacátého století Lon Fuller ve své slavné knize Morálka práva kdysi vyjmenoval základní principy, bez kterých není možné, aby právo fungovalo a občané ho respektovali. Jedním z těchto principů je také náležité vyhlášení všech právních norem a jejich jasnost i srozumitelnost, protože bez možnosti seznámit se s právními předpisy a porozumět jim se stát stěží může odvolávat na prastarou zásadu „Neznalost zákona neomlouvá“. Stěží lze také očekávat, že občané budou dodržovat právo, se kterým se dost dobře nemohou seznámit.

A bez náležitého publikování zákonů nakonec nelze zaručit ani základní předpoklad demokratické vlády, totiž možnost tyto zákony veřejně kritizovat, a případně i měnit.

Podíváme-li se na účinky legislativní praxe kritizované Ústavním soudem, zjistíme, že z ní mají prospěch právní poradci nejrozmanitějšího druhu, kteří z titulu svých úzce odborných znalostí „přílepků“ mohou od bezmocných klientů žádat vyšší finanční odměny za poskytované služby. Za legislativními přílepky navíc velice často stojí zcela konkrétní skupiny a jejich ekonomické či politické zájmy, takže se v parlamentu jedná o „legislativní proces na objednávku“, ve kterém se zákonnost stává jen jiným jménem pro politickou korupci. Z širšího hlediska tak nález Ústavního soudu nelze považovat jen za formální definici procedurálních podmínek, které zákonodárce musí dodržet, aby přijímané zákony mohly fungovat jako prameny práva. Zrušení legislativních přílepků zahrnuje i požadavek transparentnosti demokratického rozhodování a obecného zákonodárství, bez kterého se ústavní ochrana základních práv, svobod a statků stává jen ochranou privilegovaných skupin a jejich zájmů.

Důležitá role Senátu

Každé technické či formálně procesní pochybení znamená oslabení některého z principů zákonnosti či vlády práva. Fuller k tomu ve zmiňovaném díle poznamenává, že nepřehledný právní systém a nesrozumitelné či nejasné zákony se nakonec stávají pouhým nástrojem udržení moci. Obecná vláda práva v takové situaci ustupuje vládě nikým nekontrolovaných a nekontrolovatelných elit. Nález Ústavního soudu tak kromě výslovné ochrany principu přehlednosti a srozumitelnosti právních pramenů významně přispívá i k posílení reprezentativní demokracie. S tím souvisí i další důležitá skutečnost v celém případu, totiž že návrh na zrušení dotyčných ustanovení podali senátoři. Potvrzuje se tak, že role Senátu v českém ústavním a politickém systému ani zdaleka nespočívá jen v klíčových rozhodnutích, jako například při volbě prezidenta republiky nebo jmenování ústavních soudců, ale i ve zcela praktických a zdánlivě technických otázkách legislativního procesu, které přitom mají zásadní dopad na ústavní a politický proces v zemi.

LN, 20.2.2007

Autor je právník a vysokoškolský pedagog