Problematika bydlení je sice relativně často námětem komentářů i programů politických stran pro podzimní volby, ale to zdaleka naznamená, že by problémům bylo obecně rozuměno, nebo že by i očividné skutečnosti byly brány na vědomí.
O bydlení jako o „zakletém“ píše v Lidových novinách Zbyněk Petráček (Zakleté bydlení, LN 19.6.) a s některými nápady na řešení problému zde polemizuje ekonom Lukáš Kovanda (Nešťastné řešení bytové krize, LN 25.6.). Prvý autor při úvahách o vysokých cenách placených za bydlení se domnívá, že „…dlouho udržovaná regulace nájmů toto bydlení de facto zmrazila. Čímž přiměla lidi, aby se dlouhodobě uvazovali ke koupenému bytu a hypotékám“, ačkoliv skutečnost je přesně opačná: regulace nájmů pomohla zajistit snesitelné bydlení mnohým v devadesátých letech a teprve až následná deregulace přiměla občany k úvahám o vlastním bydlení, když noví páni domácí požadovali a požadují nájmy ve výši, kterou obyčejní lidé prostě nemohou z běžných příjmů a zejména z důchodů zaplatit.
Ekonom Kovanda pak když srovnává bydlení s vlastnictvím veteránů aut a garážových stání, když odmítá zdanění prázdných bytů a regulaci Airbnb slovy „…sběratelé automobilových veteránů nebudou zřejmě pokutování za to, že mají v garážích několik desítek takových vozů….a tím zabírají garážovou plochu, snižují dostupnost garážových stání na trhu…“, vůbec nebere v úvahu rozdíl mezi bydlením a vlastněním veterána, nebo garážového státní. Respektu k realitě v tom není ani za mák…
Pozoruhodné jsou úvahy politiků, kteří se dostali k řešení problematiky bydlení. Tak „pirátský“ pražský radní (a snad i kandidát na ministra) A. Zábranský před nějakým časem s velkou slávou oznámil prý nové a unikátní řešení problematiky bydlení zřízením Městské nájemní agentury, která prý „zboří dosavadní překážky“, a to tím, že majitelům bytů bude město ze svého rozpočtu hradit nájemné a případné škody, který by jim vznikly tím, že budou dávat do nájmu byty i těm občanům, kterým by - z obav o vznik dluhů a škod na majetku - nikdo byt neposkytl. I když nebudeme vyžadovat odpověď na otázku, proč by z městského rozpočtu měly být hrazeny škody, které v bytě nebo domě jiného způsobil konkrétní občan, je při tomto nápadu, ostatně nikterak originálním, přehlížena skutečnost, že nejde jen o peníze, ale především o to, že někteří spoluobčané svým způsobem užívání bytu narušují klidné bydlení ostatních obyvatelů domu, takže pronajímatel, než aby řešil stálé stížnosti na rušení klidu ostatních vlastníků nebo nájemců, nabídku nájemní agentury patrně odmítne. Často slyším a čtu pochvalná slova o systému „housing first“, ale zpravidla to jsou pochvaly spíše od vlastních organizátorů, než od starostů obcí nebo ostatních obyvatel domu, kde se toto uskutečňuje… Podobný efekt lze pozorovat i u odporu k Airbnb. Počet bytů, které jsou takto „odňaty“ bydlení, asi není tak významný jako skutečnost, že chování střídajících se „nájemníků“ takového bytu dokáže znechutit klidné bydlení desítkám ostatních.
Téměř každá politická strana má ve svém programu zmínku o tom, že hodlá pomáhat s bydlením těm, kteří takovou pomoc potřebují. Zpravidla se zde hovoří i o bezdomovcích nebo lidech žijících na ubytovnách. Obávám se však, že není respektována skutečnost, že množina lidí potřebujících s bydlením pomoct a množina lidí žijících na ubytovnách a ve vyloučených lokalitách není totožná. Na ubytovnách a ve vyloučených lokalitách nežijí jen lidé, kteří nemohou platit vysoké nájmy, neboť nájem za ně i dnes platí prostřednictvím sociálních dávek stát, ale bydlí zde především proto, že jejich způsob bydlení, jak již naznačeno shora, soužití s většinovou společností ve stejné lokalitě téměř vylučuje. Tento problém, před kterým zavíráme oči, nevyřeší žádný zákon o sociálním bydlení, neboť ani sociální byt nebude moci být poskytnuto tomu, kdo jej vzápětí zdevastuje. Ostatně všechny dosavadní návrhy podobných zákonů obsahovaly ustanovení o tom, že te, kdo podmínky sociálního bydlení nebude dodržovat, bude za sociálního bydlení vyloučen. A kde pak takoví lidé budou bydlet? Na ubytovnách nebo ve vyloučených lokalitách. A jsme opět na začátku…
Ani často uváděný důraz na zvýšení odpovědnosti a finančních možností obcí k řešení problému nepomůže. Nejen z důvodu již výše uvedeného, ale především proto, že obec se bude vždy chtít postarat o „své“ občany ve smyslu těch, kteří zde žijí dlouhodobě a v souladu s většinou ostatních. A nikoliv vytvářet další vyloučené lokality, byť za peníze poskytnuté ze státního rozpočtu. Prostě existence občanů nepřizpůsobivých k běžnému bydlení s ostatními je realitou, jakkoliv to salonní ochránci lidských práv nechtějí slyšet. S rasismem nebo s nenávistnou etnicitou to nemá nic společného a kdo to odmítá vidět s úvahami o „sociálním bydlení“, jen mlátí tu příslovečnou prázdnou slámu. Nejinak je tomu, když mnozí v těchto souvislostech zcela správně poukazují na skutečnost, že se změnou chování by bylo třeba začít u dětí. Ale jak toho dosáhnout a přitom respektovat asi nezpochybnitelná rodičovská práva, zatím nikdo nevymyslel….
Relativně méně pozornosti je věnováno právní úpravě bydlení, ačkoliv i zde existuje mnoho problémů. Nový občanský zákoník se, pokud jde ustanovení týkající se nájemního bydlení, podařilo dostat na slušnou evropskou úroveň, problém je však v tom, že jeho ustanovení nejsou často dodržována (výše nájmů na místně obvyklé úrovni, neplatná ustanovení…) a navíc módní způsob uzavírání nájemních smluv na dobu několika měsíců vylučuje nejen úvahy o dlouhodobém bydlení v nájmu, ale i možnost nájemců dovolat se svých práv. Proto aktuální snižování nájmů nebude mít na bydlení žádní vliv, neboť se jedná jen o krátkodobé snížení, které může být, při časově omezeném trvání nájemní smlouvy, rychle „napraveno“…
Vlastnické bydlení bylo zpočátku negativně dotčeno zbytněním vlastnických práv, neboť dosáhnout 100% souhlasu všech vlastníků při správě domu za situace, kdy mnozí vlastníci nejen nebydlí v dotčených bytech, ale ani v republice, byla vyloučena. Poslednímu novelami zákonů se situace v tomto smyslu lepší, ale nepraktická ustanovení našeho zákona o vlastnictví bytů, kdy vlastník sice vlastní byt, ale je i spoluvlastníkem části společných prostor v domě, aniž by mohl jakkoliv ovlivnit, kdo s ním bude to spoluvlastnictví sdílet, vyvolává - na rozdíl od právní úpravy kondominií obvyklé v Evropě - mnoho právních i uživatelských problémů. Tomu není v programech politických stran věnována žádná pozornost. Naproti tomu některé návrhy ČSSD a Pirátů, např. na zdaněná prázdných, resp. ze spekulativních důvodů neobsazených bytů, vyvolávají politické odsuzování, ačkoliv jinde v Evropě nejde o nic výjimečného.
Hlubšího vysvětlení by si zasloužila ještě jedna skutečnost: obecně se soudí, že bydlení je zejména pro mladé lidi nedostupné. Ale přes několikanásobné zvýšení cen bytů jsou všechny i ty předražené developerské projekty rozprodány často dávno před dokončením stavby. To nejde moc dohromady…
Ve zkrácené podobě bylo 13.7.2021 uveřejněno v LN
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman