Samozřejmě nemohu vědět, zda si pan Čunek vzal ten půlmilion, či nevzal. Zvláštní však je, že jeho aféra spuštěna, a to velmi halasně, až ve chvíli, kdy si občan, dle ústavy držitel svrchované moci v této zemi, uvědomil jeho výjimečnost (v zástupech vykonavatelů této svrchované moc) a svobodně ho zvolil k jejímu vykonávání. To zaráží. Soudě dle průzkumu prováděného během jeho TV debaty (Prima) celých 63% držitelů svrchované moci ve státě, tedy těch mezi nimi, kteří se odhodlali zvednout telefon a na průzkum reagovat, stojí na jeho straně.

Ještě podezřelejší pak jest, či přinejmenším mně připadá, dozorování pana státního zástupce Obsta, který se proslavil již dozorováním na případ Vladimíra Hučína. Aniž mu to zřejmě ubralo na pověsti či pošramotilo kádrový posudek. Podivuhodné. Dokonce snad navíc i POZORU (občanova) hodné. Instalatéra, který by takto zjevně vykonával svou odbornost, bychom si jen stěží nechali patlat po domě znovu. Zjevně neplatí pro naše jurisprudenty. Či je ta nevhodnost naopak komusi vhodná? Komu a proč?

Samozřejmě však vím, že se sháněním nejrůznějších dokladů jsou potíže. Mám s tím své zkušenosti. Vězely například v tom, že naše angličtina nebyla ve chvíli, kdy bylo v USA třeba podat prvé daňové přiznání, zdaleka na úrovni umožňující porozumění či hlavně pochopení onoho zvláštního jazyka, jakým se vyznačují všecky berňáky na světě

Jste-li v Americe obviněn a obžalován z vraždy, platí až do pravomocného rozhodnutí soudního presumpce neviny. Nikoli u soudů finančních. Tam netřeba obžalobě prokazovat spáchání, jest na obžalovaném, aby prokázal nespáchání. Přesně tohle nás potkalo roku 1976, ad vocem daňového přiznání 1975. Šlo o dvě položky. Částku $ 25 500 a částku $ 1220, vydolované daňákem ze Salinas v našich účtech jako nezdaněný příjem.

Pokud jde o těch 25 500, bylo to celkem snadné. Roku 1975 jsme si kupovali domeček. Na základ (down payment) jsme si šetřili, a měli to tudíž na money market účtu, který přinášel vyšší úrok. Ještě v Bostonu. Převedli jsme po stěhování do Kalifornie. Jenže takovýto účet má pochopitelně výpovědní lhůtu. Takže když se ke koupi nachýlilo a naplnila se i výpovědní lhůta, převedli jsme své úspory (8 500) na obyčejný spořitelní účet. Když pak baráček zakoupen, převedli na účet šekový a zaplatili. (Ano, tehdy se dal za základ 8 a půl tisíce pořídit v Kalifornii dům. Nic moc, ale dům. Říkal nám - a bance s hypotékou - pane.) Pilný strážce fiskálna Strýce Sama ty tři převody spojil v jedno a bylo to těch pětadvacet a půl tisícovky. Takže zde šlápnutí stranou zástupci berňáku hravě dokázáno shodností dat výběru a uložení jednotlivých účtů.

Horší to bylo s těmi dvanácti stovkami plus. Zajisté jsme oba věděli, že podobnou částku jsme v kuse nikdy nedeponovali. Pracovali jsme. Oba, ale výplatní šek, případně honorář, nikdy nebyl na 1220. Já jezdil ještě stavět ploty a konat jiné práce (za peníze), ale ani z toho nikdy nekáplo těch 1220.

Takže bylo nutno procházet záznamy starých šekových knížek, až jsme na těch 1220 vskutku kápli. Našli jsme tu částku v záznamu deponováno roku 1975 naštěstí s poznámkou Lufhansa. Heuréka.

Roku 1973 dostal náš syn v Praze pas a dokonce i příslib cestovat za námi. Když jsme tu zprávu (v Bostonu) dostali, zašli jsme do Harvardské cestovky (patřila proslulému Kazanu Komárkovi) a koupili letenku. Byla tak drahá, protože byla koupena nahonem a bez reservace, leč k povolení odjezdu nezbytná. Syna pak nepustili a Lufthansa nám peníze (přes cestovku) vracela. Mezitím jsme se přestěhovali.

Tudíž i zde jsme byli osvobozeni. Stačilo najít ten starý šek. Naštěstí jsme ho měli. Ale bylo to velmi pilných a hektických čtrnáct dnů, dát potřebné „papíry“ do stavu, jemuž porozumí i berní úředník. A to jsme nebyli starosty Vsetína, senátory ani místopředsedy vlády. Měli jsme jen starosti obyčejných lidí.

Pan Čunek to má horší, řekl bych. Nejhorší asi majitel vsetínské H&B Real, jehož podle TV zpráv rovnou zavřeli. Takže zde Čunkovu poznámku o letech padesátých netřeba považovat za příliš přehnanou. Jen nutno doufat, že se mu pan vyšetřovatel v zájmu plného doznání (královny důkazů) neprochází po žebrech jako tehdy.

Na druhé straně bych právě zcela bezchybné účetní doklady považoval za podezřelé. Opět z osobní zkušenosti. V létech šedesátých budoval jsem bydlo v Praze. Žádný stavební materiál, ba ani firmy prostě nebyly. Byli ovšem meloucháři (v mém případě OSP Praha 1) a ti měli ve svých zaměstnáních i ten materiál. (Tak jsem se například dostal i k modřínovému obložení určenému původně pro ÚV KSČ.) Samozřejmě, jsem věděl, že ho tam kradou. Ale protože jsem rovněž věděl kde žiji, měl jsem dohodu s vedoucím prodejny stavebnin. Od toho jsem na každé prkno i pytel cementu kupoval k tomu materiálu účtenky. Systém mi objasnil a meloucháře dohodil (mimochodem) vynálezce Rumcajse, pan Čtvrtek.

Načež mne zavřeli. Zradil jsem prý vlast. Načež by byli tuze rádi dokázali (viz i Tma o polednách či jako Čunkovi dnes) nějakou obecnou nekalost (pak to provedli v Majoru Zemanovi). Ta stavba lákala, ale nic nenašli. Samozřejmě, že v údobí budování socialismu či tedy už jeho rozvíjení a prohlubování se jinak než bez nekalostí prostě stavět nedalo. To věděli. I ječel pan referent: „Kdyby to nebyla levota, neměl byste ty účty v takovém pořádku.“

Pan Čunek je sympatický i tím, že jeho vokabulář odlišuje se od ptydepe většiny našich zástupců svrchovaného lidu. Nejsou tam žádné číslovky se slovem řádově, střednědobé horizonty, navýšení a podobné zpotvořeniny. Hovoří a jedná jako člověk, jemuž netřeba opentlovat se upoceným intelektuálnem. Přivádí k myšlence na Kiplingovo Když. … podezříván pevně v sebe věříš, případně, obelháván neupadáš v lež. Až po ta pravdivá slova, jež lstí bídáků jsou pošlapána v kal.

Opakuji. Nevím, zda pan Čunek přijal úplatek či nikoli. Je na, bla,bla, bla, orgánech činných v trestním řízení, aby to dokázaly. Podezření však, spíše než pochopitelně občas rozpačité jednání pana Čunka, budí rozdmychávání té aféry, náhle nejdůležitější ze všech afér. Vrásku do čela i personální obsazení dozorového státního zástupce. Netvrdil nám jistý ministr vnitra, myslící to upřímně, že my, co se zastáváme Hučína, se jednou budeme hluboce stydět, až se dozvíme, co vše má na svědomí? Třeba měl informace k takovému tvrzení právě od pana doktora Obsta.

Konec konců, nestojí pan Čunek před americkým finančním soudem, ba dokonce ani před českým toho druhu, ale čelí pouhému trestnému stihání, kde presumpce neviny opírá se o zákon.