„Necítím se vůbec vinna. Bojovala jsem za republiku a za takový společenský řád, ve kterém nebudou nezaměstnaní,“ říká dnes Ludmila Brožová-Polednová, která jako prokurátorka poslala spolu s dalšími Miladu Horákovou na šibenici v roce 1950.

Soudružka Brožová-Polednová stále trvá na tom, že tehdy neudělala nic špatného, a to přesto, že její konání během naprosto vykonstruovaného procesu bylo v rozporu nejen s dnešním, ale i s tehdejším socialistickým zákonem. Kvůli tomu se dnes vyvíjí iniciativa poslat Brožovou Polednovou k soudu, tentokrát v roli pro ni úplně neznámou a pravděpodobně i nepochopitelnou - jako žalovanou.

Slyším námitku: „Zase další akce kolem bývalých komunistů. Proč se o tom pořád musí mluvit?“ Protože otázka komunistické minulosti je stále nevyřešená. Trápí nás a brání při dosažení sebejistoty, kterou potřebujeme. Vyřeší ji tedy tento případ?

Nevyřeší, a to proto, že při současném rozpoložení společnosti není možné vyřešit otázku komunistické minulosti jedním švihem. Mezi námi jsou stále bývalí funkcionáři, strýčci, rodiče, kteří vykonávali aktivní zločiny proti spoluobčanům a kteří si žijí naprosto blaze a bez stresu. Jako třeba soudružka Brožová Polednová.

Je to společnost, která stále není ochotná jednoznačně a rezolutně říci své „ne“ prakticky k čemukoliv. Korupce nás sice trápí, ale stačí se podívat na vlažné reakce občanů na přestupky podnikatelů a politiků, abychom viděli přesně, jací jsme.

Sedmnáct let po revoluci zůstává čára mezi těmi „oni“ a „my“ stejně tak mlhavá, dokonce je v mnoha případech i méně jasná, než byla tehdy. Pomáhají tomu různé argumentace a tvrzení. Například to, že nikdo za nic vlastně nemohl, anebo dokonce verze, kterou propaguje i náš prezident, že existovali aktivní disidenti a pak ti (rozumí se my) „ostatní“, kteří jakýmsi zvláštním klidným způsobem „pomáhali tomu“, aby komunismus zmizel. Ptám se takovýchto lidí: myslíte si, že jsme se naučili tu naši korupci teprve po revoluci?

Neexistují špatné otázky, pouze špatné odpovědi. Nehledejme úplné řešení otázky komunistické minulosti při posuzování případu Brožové-Polednové, ale ptejme se dál, a to prostřednictvím procesu, kdy soudružku Brožovou postavíme před soud, který přinejmenším představuje proces, kterým musíme projít. Otázka „co s ní“ se totiž rovná otázce „co s tím?“

Sedmnáct let po návratu svobody se to někomu může zdát jako příliš zbytečné, pro někoho jiného zase ne. Ti jiní jsou naše děti. Právě jim dlužíme pokus o přípravu lepší budoucnosti než tu, kterou my prožíváme dnes. Budou mít své vlastní problémy, nenechme jim tenhle.

Právo, 4.8.2007