Představte si, že vlítnete do pokoje a najdete tu své dcery Kazi, Tetu a Libuši sedící na posteli vedle střepů zevnitř rozbitého okna. Nepřizná se žádná. Kazi to svádí na Tetu, ta naopak a Libuše je jak ryba. Pokud nechcete alibisticky (a špatně) strhnout kapesné všem, stáváte se soudcem. Díváte se, která to sedí od okna blíž nebo má na sobě střepy, vzpomínáte, kdo je temperamentnější, častěji lže, v minulosti už udělala totéž, uhýbá očima, zaplétá se do palby vašich mazaných otázek a v neposledku, s kým víc peče Libuše, která mlčíc drží s jednou ze sester basu. Nemylte se, celá policie a soudci moc jiných nástrojů často pro vyřknutí ortelu nemají. A spravedlivé rozhřešení vašich dcer může být pro utvářející se tvorbu jejich ponětí o férovosti světa důležitější než u leckterého protřelého obžalovaného. Vzpomínám na jednoho, který mi na konci přelíčení pravil: „To jedno auto jste mi fakt přičetl neoprávněně, ale nechám to tak, protože mám na svědomí zas jiná, o kterých vy ani četníci nevědí.“
Stejně často se tady hudrá o korupci, až jeden pomalu už ani neví, co konkrétně si pod ní přestavit. Každého poslance prý tuze míchne (ale propisky, igelitky, chlebíčky a výlety, což je zlomek pozorností lobbingu, považuje za samozřejmost), taky veřejnost je pobouřena. Proto prý mají policajti mít fixní tabulky na pokuty. Ať se tak vyloučí podezření z úplatku. Má ty svatá prostoto! Buď těm policajtům, které si vybíráme, věříme (a kontrolujeme), nebo je zrušme a nahraďme všudypřítomými a nepodplatitelnými kamerami. I oni jsou správní orgán, který se může a má dopouštět něčeho, co zákon nazývá „uvážení“. Jestli někdy blbě, je něco jiného, ale s vaničkou se nevylívá dítě. Určitě cítíte rozdíl v míře vašeho zavinění, pokud jedete osmdesátkou kolem školky se třemi přechody, anebo po výpadovce z města, kam se starostovi nechtělo namontovat třeba tu osmdesátku, která tam patří. Máte dvě piva – nebo pět, chybí vám stěrač – nebo obě brzdové žárovky. To nemůže být totéž. Opak by se mohl dostat i do trestního zákoníku (trendy jsou bohužel patrné) s tím, že každý vyražený zub nebo vylákaná pětitisícovka bude „oceněna“ měsícem arestu. Třeba. Takto rozhořčený hlas proti všeobjímajícímu pojmu korupce vypadá, že patří těm, kteří ovlivnit nemají koho a jak, případně po nich nikdo nic nechce. Ne že by to nebylo svinstvo a nemohlo plodit spravedlivé rozhořčení. Totéž se však týká i prodeje drog, týrání lidí a dalších živočichů, agresivních řidičů a podobného šizuňstva. Vztek nad tím je však sporadičtější, neboť potlesk posluchačů nepřinášející.
Co však mne spíše na spílání soudům hněte, je častá jeho účelovost. Přiznejme si, že většinu kauz známe z reportáží. Pokud zpravodajských, je to v oukeji. Pak jsou ale tzv. investigativní, publicistické. Všimněte si, že většinou jsou tvořené na objednávku. Je před prvním rozhodnutím, před odvolacím řízením, a ejhle: dramatický příběh, při kterém nezůstane oko suché a nůž se musí sám nad příkořím ve vaší kapse otevírat. Neznám je v podstatě jinak než z médií, tak mne snad nikdo neobviní z nepřípustné podjatosti a ztráty nestrannosti, tedy toho, proč píšu.
Viděl jsem melodramatický příběh matky, které stát odvlekl děti do Jižní Ameriky. Jakási ministerská úřednice rozhořčeně do kamery pravila, že to bylo zbrklé, bez rozloučení. Pak se ukázalo, že děti měla matka dát otci už dávno, neboť o tom rozhodly snad všechny stupně soudů, co jich tu máme. A když úřady předaly děti dle práva otci, matka si je uzmula zas a na chvíli schovala. Načež úřednice pravila, že dítě beztak patří vždy matce a hotovo. Pak nechápu, proč tento názor přes své nadřízené neprosadila do zákona, soudy by to měly jednodušší a nemusely se svěřováním do péče tak dlouho zabývat. Také prý že děti neumějí španělsky, takže nemohou do pampy. Bodejť, když tu asi čtyři roky žily (neoprávněně). Teď už zase prý moc nerozumějí česky, tak nevím, jak to dopadne.
Též jsem viděl ženu, co prý nechtěně zastřelila v sebeobraně manžela. Hovořila o svém trpkém osudu s tragickým zaujetím, i psychologové se v pořadu k týrání vyjadřovali. Pochopil jsem však, že nikoli ti z případu, ale obecně. A v novinách se dočetl, že střely byly dvě do skoro téhož místa těla oběti, taky že si žena nejdřív pořídila zbraň a nakonec mrtvolu rafinovaně s kýmsi schovala.
S chlapy je to stejné. Celý film se teď natáčí o nájemném vrahovi, co občas prchá z vězení. Mladá advokátka s kolegou (mám ten dojem, že jinak odsouzeným za něco jako ovlivňování svědků) a dva zuřiví reportéři vyprávěli, že pravého vraha od Plzně skoro znají. Kdo to je, neřekli. Arestanti od vedle si po x letech vzpomněli, že mord viděli. Za vším prý stojí policejní spiknutí. Případ si proto zaslouží nový proces. Ten prý odbytý původní rozsudek má 131 stran a visí na internetu. Dočetl jsem se v něm, že líčení trvalo 46 dnů, voláno 6 znalců, někteří svědci vyslýchání i po více dní a vrah není kdovíjaký profesionál, za kterého se sám se svými fanynkami považuje. Že v tom mohli jet i policajti, není nic převratného. Vždyť dva z nich stáli s vrahem před tím samým soudem rovněž. V rámci obnovy řízení vypovídala i bývalá hradní úřednice o tom, co jí jeden svědek v mezidobí měl říkat. Kdysi jsem četl v novinách její odůvodnění udělené milosti kterémusi vrahovi, o němž taky natočili v TV srdcervoucí reportáž. Milost nedostal kvůli svým osobním a zdravotním poměrům. Ale pro pochybnosti nad rozsudkem. Cosi, že byl levák a vrah pravák nebo tak nějak. Když si představím ty tisíce stránek, desítky svědků a znalců, nejdřív jeden senát co to řešil, pak odvolací se třemi profíky, nemluvě o možnostech opravných prostředků mimořádných, fakt to hodnocení od někoho, kdo si u kafe přelouskal spis, znělo přesvědčivě… Třeba se případ usměvavého sympaťáka ještě otevře. Ale nevěřím, že nový výsledek dostatečně veřejnost přesvědčí. Pro odstup času si svědci moc pamatovat nebudou nebo zmizí a jejich výpovědi přečtou, nějaký deus ex machina se objeví, ale že by názor lidu na další rozsudek, takový nebo onaký, byl o moc jednotnější než rozložení sil v parlamentu, nevěřím.
Čímž však samozřejmě nechci nikoho přesvědčit, že soudní ortel je něco svatého a nezpochybnitelného. Jako cokoli lidského. A nejen u nás. Americký případ, kde prý vyhrál odškodnění havarující řidič snídající za jízdy na dálnici v přívěsu, neboť jeho výrobce nikde výslovně takovou činnost nezakázal, nepřipomínám, toť jen vsuvka pro zasmání (kromě toho výrobce…). Ani u krystalicky jasných doznaných případů si nemůžete být často stoprocentně jisti, že pachatel nevzal vinu z různorodých pohnutek na sebe. Tím spíše u zamotanějších. Ale pokud je servírován a dobře podán jen jeden náhled, rozhořčujete se často zbytečně moc. Byť se vám líbí jeden náš popěvkář, který o svém odsouzení za kavalírské zmlácení kohosi, hovoří asi šedesátkrát za rok, nepropadejte hned panice ze soudní libovůle.
Je dobré slyšet názorů víc. Kazi, Tety i Libuše. Pak si můžete udělat úsudek. Soudce není Bůh, proto tohle dělat musí. A měl by tak činit v trestním řízení každý orgán co nejčastěji, výsledku to pomůže. Je mi pendrek do kauzy jakéhosi ministra, nic nehodnotím, ve Vsetíně jsem ani nikdy nebyl. Ke způsobu vedení přípravného řízení, které znám pouze z rychlíku, se vyjadřovat nemůžu už vůbec. Možná postup státního zástupce z Vysočiny byl netradiční, ale jeden jeho krok by mohl inspirovat i ostatní: On si totiž sám vyslechnul svědkyni. Což je vzácné. Pak se však mohl dopustit jejího vlastního hodnocení a tím i případu. To jinak zbývá až soudu. Ostatní obvykle jen v pochybnostech obviňují a žalují. Z papíru však moc věrohodnosti nepoznáte. Stejně jako z reportáže na objednávku jedné strany dělané.
Zpravodajství je mi bližší. Dozvím se, že alimenty neplatícím rodičům se možná budou zabavovat řidičáky (nevím, jestli i traktoristům, aby pak už neměli platit vůbec z čeho, a nechápu, proč ne zbrojní průkazy, lovecké lístky a cestovní pasy), případně za ně dlužné výživné bude posílat státní kasa. Což mi musí být jedno. Ať stát platí za všechny dlužníky třeba. Protože dětí se nedotýká jen výživné. Mám známou, které po rozvodu zůstaly čtyři děti a díky závazkům bývalého manžela vzniklých za trvání manželství přišla o byt. Děti tím pádem taky.
Poslední perlička mne ale fakt pobavila. V parlamentu jacísi při prezidentské volbě cosi slyšeli a dramaticky do kamer vyprávěli. A že to chtějí stvrdit i u notáře. Jejich znalostí práva (které vytvářejí) se dost hrozím. Notář potvrzuje vaše autorství toho, co jste před ním napsali, podepsali, řekli nebo udělali. K čemu vám bude jeho razítko pod prohlášením, které v přímém přenosu viděly milióny, a jakou větší váhu tím tomu může dát, nechápu.
Takže vidíte, že také kafrám do kdečeho. Klidně dělejte to samé a nemyslete si, že k tomu potřebujete nějaké pomazání. Ale snažte se nejdřív chovat jako správňáčtí novináři. Ti by taky měli slyšet obě strany. Pokud se však chcete nechat jenom dojmout nebo utvrdit o brajglu všude kolem, nechte si příběhy ze soudních síní převyprávět zaujatým aktérem u kafíčka nebo zprostředkovat totéž z obrazovky.
soudce Městského soudu v Brně