Ve čtvrtek 10. ledna 2019 v salonku Obecního domu v Praze představil spolek Spravedlnost knihu Spravedlnost pláče, věnovanou justičnímu martyriu, které podstupuje Z-Group Steel Holding v souvislosti s uvedením do provozu dvou chomutovských fotovoltaických elektráren. Vrcholným představitelem holdingu je „slovácký miliardář“ Zdenek Zemek. Kvůli vydání licencí předmětným elektrárnám o silvestrovské noci r. 2010 došlo k trestnímu stíhání deseti osob, mezi nimi bratří Alexandra a Zdeňka Zemkových, titulárních šéfů elektráren a synů generálního ředitele holdingu, Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu a její podřízené Michaely Schneidrové.

Z deseti obžalovaných se jeden rozsudku nedožil, úřednice, která vydala licence, jako jediná odešla od soudu sice s uznáním viny, ale bez trestu. Všechny ostatní odsoudil Krajský soud v Brně senátem Aleše Novotného ke krutým nepodmíněným trestům. V odvolacím řízení Vrchní soud v Olomouci senátem Ivo Lajdy jako jedinou zprostil obžaloby Alenu Vitáskovou. Všichni ostatní skončili ve vězení. Dovolali se k Nejvyššímu soudu ČR. Pouze Michaelu Schneidrovou Nejvyšší soud ČR nechal 11. prosince 2018 propustit z vězení s tím, že obecné soudy musí o její věci rozhodnout znova. 

Dílo zkázy dokončily správní soudy, které rozhodly o odebrání licencí oběma elektrárnám, ačkoli jejich soudci průkazně mechanismu licenčního řízení nerozumí a nad možností, že možná přivedou ke krachu firmu, která zaměstnává několik tisíc lidí, se nezamysleli. Nepomohl ani Ústavní soud, který se s jejich rozhodnutími ztotožnil. První ze dvou zkázonosných rozhodnutí vydal senát bývalého člena KSČ a vojenského prokurátora Jaroslava Fenyka. Vybudování elektráren přišlo investora na 1,3 miliardy Kč, z čehož jednu miliardu uhradil z úvěru. Zásluhou soudů přišel o zdroj příjmů na krytí splátek. Není jisté, zda firma „péči“ justice přežije. Všichni, kdo se na vyvolání katastrofy podíleli, mají jistotu beztrestnosti bez ohledu na strašlivé škody, jež způsobili.

Představená kniha a diskuse, která se při té příležitosti rozvinula, se přednostně zaměřily na kritiku postupu justice v předmětném trestním i správním řízení, ale přesahovaly i do obecných úvah o neblahých poměrech ve státě a v justici zvlášť. Ducha debaty názorně vystihují slova přítomného prof. Milana Knížáka: „Pokud má být společnost svobodná, musí být spravedlivá… zákony mohou být dobré, špatné, ale musí platit stále a pro všechny. Změna pravidel během procesu je něco, co nesmí nikdy nastat. A když vláda dělá toto, tak jde proti vlastním lidem a rozkládá společnost.“

K podrobnému seznámení s průběhem jednání odkazuji čtenáře na věrné popisy v článcích na Parlamentních listech a v České justici. Chci obrátit pozornost pouze ke skutečnosti, že vedle pořádajícího spolku Spravedlnost a některých významných jedinců se jednání zúčastnili představitelé dalších spolků: Společnosti pro právní stát, Institutu Aleny Vitáskové, Spolku na podporu nezávislé justice v ČR Šalamoun a Chamurappi. Všechny společně se v různé míře a různými způsoby věnují sledování a kritice justičních přehmatů a zločinů a podpoře obětí zlořádů. Jejich souhrnná intelektuální kapacita rozhodně není zanedbatelná. Spolek Spravedlnost má desítky, ne-li stovky sympatizantů stejně jako Institut Aleny Vitáskové, na který se navíc nabalují další uskupení nespokojenců.

Útlak vyvolává protitlak a je zřejmé, že je stále více lidí, kterým se již škůdcovství pokleslých jedinců mezi otalárovanými komunitami přejedlo a začínají se organizovat na ochranu občanských práv „zákazníků justice“. Říká se, že zatřepotání křídel kolibříka v deštném pralese může spustit řetěz dějů, které ve výsledku přerostou v tropickou bouři. Dlouho přehlížená občanská nespokojenost může také časem přejít od akademických debat v důraznější protesty, byť akce na způsob řádění „žlutých vest“ snad v národě poklidných pijáků piva nehrozí.

Proto by vření nespokojenosti pod zdánlivě klidným povrchem společenského míru měly věnovat pozornost orgány, jež mají moc čelit zneužívání moci justice. Měly by naslouchat, na co si stěžují nespokojenci. Je ale příznačné, že na akci spolku Spravedlnost byli nespokojenci sami mezi sebou a mohli si pouze do sytosti navzájem stěžovat na zažitá příkoří, aniž by měli naději, že jejich hlas dolehne někam výš, kde se někdo postará o nápravu. Z těch, kdo mají moc napravovat prohřešky, se nezúčastnil nikdo. Kdysi ministr Robert Pelikán hovořil o „zapouzdřenosti justice“. Ve skutečnosti je „zapouzdřený“ celý resort spravedlnosti včetně ministra a ministerských úředníků. Jeho příslušníků, vybavených mocí, je tolik, že si vystačí sami a na nás, občanskou chátru, pohlížejí spatra a zapomněli se stydět. Nepociťují proto potřebu naslouchat reptání v podpalubí. Jsou spokojeni sami se sebou a pokleslí jedinci mezi nimi škodí lidem s jistotou zajištěné beztrestnosti. Mohou se ale časem dožít nepříjemných překvapení.