Novela trestního řádu, která zakazuje pod hrozbou pětimiliónové pokuty a až pětiletého vězení zveřejňovat odposlechy z policejních vyšetřování nebo údaje o veškerých obětech trestných činů, je nemravná, skandální a nedemokratická. Ohrožuje nejen svobodu slova, ale demokracii jako takovou. Nebývalá shoda mezi poslanci všech politických stran, kdy se nenašel jediný, který by hlasoval proti, je víc než podezřelá. Je potvrzením faktu, že Poslanecká sněmovna, politické strany a poslanci v ní už dávno nebojují o myšlenky, o právní rámec pro občany, ani o budoucnost ČR. Bojují o jediné – mít spolu s ekonomickými i jinými mafiemi nekontrolovatelnou moc. My to řídíme, chceme „klid na práci“ a lidem do toho, co dělá Ičko nebo Téčko, nic není. Mezi námi, ani jsem nečekala nic jiného.

Pravda a láska mlčí

Co mě ale fascinuje, je ticho, které kolem tohoto bezprecedentního průlomu do svobod vydobytých po roce 89, panuje. Jistě, protestují profesní organizace, protestují vydavatelé i šéfredaktoři. Ale kde jsou ty zástupy umělců, publicistů a dalších elit z nejrůznějších profesí s trikolorami na klopě? Kde je Václav Havel a Zdeněk Svěrák? Kde jsou ty plné Václaváky lidí, kteří v době tzv. televizní krize apelovali na vládu i zákonodárné sbory, aby zvrátily volbu generálního ředitele České televize? Kam se poděli ti Rumlové, Cyrilové Svobodové, Roithové, Buzkové či Krausové a jejich spacáky? Jsou zticha snad proto, že tehdy šlo jen o Jiřího Hodače, jednu osobu, která se jim nelíbila a byla kvůli ne příliš silnému postavení a nedobrému zdravotnímu stavu dobrým terčem, kdežto teď by museli zvednout hlas proti silné oligarchii politických elit a organizovaného zločinu? Jde snad jen o pouhou lidskou zbabělost, kvůli které nechají novináře ve štychu? Nebo jsou už tak otrávení, že je jim to jedno?

Vím, byla jsem to já, kdo tehdy stál zdánlivě na opačné straně barikády. Byla jsem tehdy totiž přesvědčená, že se davy mýlí. Že to není ten případ, kdy je ohrožena svoboda slova. Šlo přece o legální volbu šéfa jedné z televizí. A o to, že jeho i mě mnozí neměli rádi. Ale nešlo o systémovou likvidaci základních práv a svobod, mezi které svoboda slova a projevu nesporně patří. Teď o ni jde. Teď je ten čas na davy, stávky, demonstrace a trikolory. Trestat novináře za to, že uveřejní informaci z policejního vyšetřování, kterou vynesl některý z pracovníků orgánů činných v trestním řízení, je asi totéž, jako trestat pekaře, když upeče rohlík z mouky, kterou jeho dodavatel někde koupil tzv. „pod rukou“.

Novinář jako obětní beran

Sama ze své vlastní zkušenosti novinářky moc dobře vím, jak snadno se člověk mohl dostat do problémů, když píchl do vosího hnízda i před přijetím těchto pro stát, který si hraje na demokratický, ostudných paragrafů. Když jsem proseděla šest hodin v nevlídné kanceláři vyšetřovatele jenom proto, že jsem na Nově v Sedmičce zveřejnila pravdivé informace o vztazích poslanců za KDU-ČSL se Sudetoněmeckým Landsmanšaftem, rozhodně mi do smíchu nebylo. Ale budiž. Prokázala jsem, že jsem si nic nevymyslela a život šel dál. Ale jak asi na tom bude novinář, který zveřejní, že někdo postřelil či zastřelil známého soudce či politika či jeho známého Kočku, a pak bude muset před soudy obhajovat, že to bylo ve veřejném zájmu? Před našimi soudy, které jsou schopny krýt praktiky konkurzní mafie a ještě trestat jejich oběti? Zločinná spolčení dnes už bohužel nekončí za vraty státní správy, tak daleko jsme za těch zhruba devatenáct let rádoby svobodné společnosti dospěli.

Když jsem kdysi začínala s novinařinou, jeden zkušenější kolega mi řekl: „Pamatuj si a buď připravená na to, že ať se v této zemi stane cokoliv, vždycky to odnesou novináři.“ Jistě. Jsou jako viníci po ruce. Proč složitě pátrat po viníkovi v řadách policie, státních zastupitelství či soudů, který vynesl citlivou informaci z vyšetřování? Proč se zamýšlet nad tím, proč to udělal? Jestli to náhodou nebylo proto, že zjistil, jak nemožné je bez veřejné podpory dosáhnout na zločince z řad politiků a jejich kontaktů v kriminogenní zóně? Proč se složitě snažit právě tyto parazity s různými druhy imunity důsledně trestat? Je přece mnohem jednodušší potrestat posla špatných zpráv. A hlavně – včasná výhrůžka přetavená do paragrafů obecně závazné právní normy opět nastolí mechanismy autocenzury, které dlouhá léta umožňovaly pohodlný život totalitnímu režimu.

Jednejme než bude pozdě

Slova nestačí, jsou nutné činy. Doufám, že prezident Václav Klaus novelu, pošlapávající demokracii, hodí poslancům s patřičným komentářem na hlavu. Já sama interpeluji Radu Evropské unie, protože se domnívám, že ČR nyní pokusem o cenzuru médií ohrožuje EU jako prostor svobody, bezpečnosti a práva. A na odpověď předsedy Rady EU, Mirka Topolánka, který pro potlačení svobody slova zvedl v Parlamentu ČR ruku, se moc těším.

Psáno pro Blog iDNES.cz