Povinný podíl českých potravin v obchodech
Každý den navíc diskuse o tom, že by zákon o potravinách měl obsahovat povinnost obchodů prodávat nějaký podíl potravin z Česka, mě naplňuje rostoucím údivem: kde jsou všichni právní poradci poslanců? Předpokládám, že je nikdo neposlouchá, anebo zapomněli elementární základy evropské integrace.
Nápad zákonem uložit obchodům povinnost prodávat jakýkoliv podíl českých potravin je totiž od počátku odsouzen k neúspěchu. Nemám zde na mysli obchody, které se specializují na např. ruské či vietnamské zboží, ale na snahu omezit základní princip unijního vnitřního trhu – zákaz diskriminace na základě původu zboží, zákaz, ze kterého my jako exportní země tolik profitujeme.
Každý absolvent kurzu evropské integrace či evropského práva se totiž potkal např. s rozsudkem C-249/81 Komise v. Irsko. Zde bylo Irsko odsouzeno za reklamní kampaň soukromé společnosti Irish Goods Council s názvem „Buy Irish“ (Kupujte irské), vyzývající k nakupování zaručeně irských výrobků; tato kampaň byla financována a řízena irským státem. Soudní dvůr EU konstatoval, že taková kampaň představuje zakázané množstevní omezení dovozu zboží. I pouhé propagační kampaně ve prospěch tuzemského zboží, pokud doporučení k jeho koupi se zakládá výlučně na jeho původu nebo pokud mají odradit od koupě zboží dovezeného, jsou zakázány. U nás se ale uvažuje dokonce o zákonné povinnosti, kterou se nutně omezí prodej dováženého zboží.
Jistě, členské státy mohou v naléhavých případech omezit dovoz zahraničního zboží, a to zejména z důvodu veřejné mravnosti, veřejného pořádku, veřejné bezpečnosti, ochrany zdraví a života lidí a zvířat, ochrany rostlin, ochrany národních kulturních statků, nebo ochrany duševního vlastnictví a několika dalších důvodů, ale nic z toho neospravedlní snahu uplatnit tuzemské zboží s cílem umožnit rozvoj zemědělské výroby.
Pokud si někdo myslí, že nám to projde, ať se podívá do historie. Namátkou vzpomínám na r. 2004, kdy český parlament využil transpozice jedné směrnice o autorském právu ke změně autorského zákona tak, že umožnil hoteliérům neplatit poplatky za užití hudby na hotelových pokojích. Marné bylo přesvědčování zákonodárců, že to odporuje nejen právu EU, ale i našim závazkům z mezinárodních smluv. Výsledkem bylo, že za krátký čas po intervenci Evropské komise se musel autorský zákon měnit znovu.
Stranou ponechávám ekonomické důsledky takového zákona: ten omezí konkurenci, což nutně povede ke zvýšení cen potravin. A kdo u nás ovládá zemědělskou výrobu, takže by z takového zvýšení cen profitoval? A nesměřujeme tak k dalšímu střetu zájmů (zákonodárce prosazuje legislativu, z níž bude majetkově profitovat)?
Moje doporučení tedy zní: zapomeňte na to, je to ztráta času i energie, ledaže to někdo dělá schválně, aby po odhalení protiprávnosti takového zákona vyvolával protiunijní nálady ve stylu „nikdo nám nebude diktovat …“.
Převzato z autorova blogu s jeho souhlasem
Autor je vysokoškolský učitel (katedra evropského práva PF UK)