Dne 23. června 2016 se rozdrnčely telefony v kancelářích obhájců obž. Shahrama Zadeha a jeho spoluobžalovaných: soud oznámil zrušení všech plánovaných jednacích dnů hlavního líčení až do 15. září 2016. Důvod odročení jednání soud vysvětlil až dodatečně. Zprvu jsme se domnívali, že se jedná o reakci na četné výhrady k způsobu sestavení senátu a různé stížnosti na předsedu senátu. Posléze jsme se dověděli, že příčinou byl nástup nové obhájkyně, která si vyžádala lhůtu na prostudování spisu čítajícího zhruba 150 tis. stran a soud jí štědře nadělil čtyři měsíce.

Dne 15. září 2016 pak skutečně hlavní líčení pokračovalo a hned došlo k neplánovanému zádrhelu. Nebylo možné bezprostředně po zahájení jednání přistoupit k plánovanému výslechu obž. Petra Mošteka, protože do soudní síně se dostavili advokáti Adam Černý a Pavel Kopa, vybavení čerstvými plnými mocemi k zastupování dvou obchodních společností, spoluvlastněných obž. Shahramem Zadehem, jimž orgány činné v trestním řízení v r. 2013 obstavily majetek. Předseda senátu mohl být spokojen, protože vyhověli jeho předvolání zmíněných společností, jež přizval jako zúčastněné osoby. Advokáti mu ale radost pokazili výtkami, že zúčastněné osoby přizval až tři čtvrtě roku od zahájení hlavního líčení. Z polemiky mezi nimi a předsedou senátu vyplynulo, že je podstatný rozdíl v nazírání stran na otázku, kdy se subjekt stává zúčastněnou osobou: podle zmocněnců postižených firem to je od chvíle, kdy došlo k omezujícímu zásahu státu do jejich majetkových práv, podle soudce ale až od okamžiku, kdy jim postavení zúčastněné osoby přiznal soud.

Problém zřejmě vyvolal žalobce, který se opozdil s předložením soudu návrhu na legitimizaci záboru majetku postižených společností. V den jednání sice soud již návrh obdržel, avšak zúčastněné osoby dosud nikoli.

Oba zmocněnci zúčastněných osob pak navrhli odročení řízení o čtyři měsíce. Dožadovali se přidělení stejného časového rámce pro seznámení se spisem, jaký dostala nová obhájkyně. Soud jejich požadavku nevyhověl usnesením bez možnosti opravného prostředku. Zmocněnci se pak vytasili s návrhy na vyloučení předsedy senátu pro podjatost, s nímž ovšem neuspěli. Není v tuto chvíli jisté, zda tím jednání o podjatosti skončilo, protože větší část obhájců si ponechala lhůtu na rozmyšlenou, čímž si zachovala právo podat stížnost proti usnesení. Vše nasvědčuje tomu, že žalobce otevřel obžalovanému Shahramu Zadehovi další prostor pro vedení právnické války kvůli procesním pochybením a libovůli, kterou od sdělení obvinění vede velmi důsledně.

Řešení drobných procedurálních záležitostí a jednání o nárocích zúčastněných osob zaplnilo celou dopolední část jednání a přesáhlo ještě osmnácti minutami do jeho odpolední části. Teprve pak přikročil soud k pokračování slyšení obž. Petra Moštěka, který měl dle představ žalobce hrát ve struktuře podvodné sítě roli středního článku.

Výpověď obž. Petra Moštěka je velmi obsáhlá a svým obsahem pozoruhodná. Byla zahájena již 27. dubna 2016, ale z technických důvodů byla přerušena po několika minutách. Od zahájení dne 15. září 2016 pak zhruba zaplnila pět dní. Pan obžalovaný se na ni velmi dobře připravil, což bylo zřejmé z četných citací ze spisu s odkazy na konkrétní listy. S pomocí obž. Daniela Rudzana, Petra Dokládala a Elišky Coufalové sestavil graf časového průběhu událostí, popisovaných v obžalobě, který s komentářem předvedl na přinesené tabuli.

Jako celek je jeho výpověď důmyslným pokusem o komplexní demontáž obžaloby. Nesnaží se popřít, že ke stíhané trestné činnosti skutečně došlo, ale tvrdí, že se jí dopustili jiní lidé a jiným způsobem, než uvádí žalobce. Konstatuje, že policie provedla rozsáhlé vyšetřování a nahromadila spoustu věcných poznatků, které však nedokázala uvést do správných souvislostí. Samozřejmě se především snaží prokázat, že úkony, které mu přičítá obžaloba, neprováděl a ani je provádět nemohl, protože nespadaly do náplně jeho činnosti a neměl k nim oprávnění.

Vůči obsahu obžaloby má ale výhrady obecného rázu. Především se opakovaně na různých místech svého vystoupení vrací k postavě Petra Pfeifera, jednoho z hlavních manažerů, podílejícího se na řízení obchodů s pohonnými hmotami, původně hlavního podezřelého, který náhle vypadl ze zorného pole orgánů činných v trestním řízení, aby jej nahradil Shahram Zadeh, který se na scéně objevuje až několik měsíců po zahájení obchodování údajné zločinecké sítě. Důležitost figury Petra Pfeifera vyplývá i ze skutečnosti, že zapojil do obchodu investora Ronena Nadava, který poskytl devizovou půjčku na rozjezd obchodování s pohonnými hmotami. Když došlo k roztržce s ním, Petr Pfeifer přivedl jako náhradu za něj Shahrama Zadeha. Sám si od něj půjčil několik milionů Kč. Poslat věřitele do vězení je pro dlužníka skvělá příležitost. Petr Pfeifer se pak stane korunním svědkem proti Zadehovi a jiným a ze spisu jsou odstraněny dokumenty z počátečního vyšetřování, jež by mohly prokazovat jeho spoluvinu. Z pohledu Petra Moštěka Petr Pfeifer udělal s policií výměnný obchod. Z laického „šalamounského“pohledu je tento „obchod“ mimořádně drzým projevem libovůle orgánů činných v trestním řízení, který činí toto řízení od začátku nezákonným.

Dále Petr Moštěk kritizuje skutečnost, že došlo k podání obžaloby v situaci, kdy podle doznání orgánů činných v trestním řízení nebyly ustanoveny zdaleka všechny osoby, jež se podílely nebo se mohly podílet na nezákonnostech. Současně policie pominula řadu subjektů, které se dle jeho poznatků patrně na podvodech podílely a ve spisu jsou o nich zmínky. Uvádí konkrétní jména a navrhuje jejich výslech před soudem. Dovozuje, že při neúplném dokazování nelze dojít k objektivnímu poznání skutečnosti.

Posléze upozorňuje na rozsáhlou zprávu Finančně analytického útvaru Ministerstva financí ČR z 18. června 2013 pro Útvar pro odhalování korupce a finanční kriminality o rozkrytí rozsáhlých daňových podvodů při obchodování s pohonnými hmotami. Z ní vyvozuje, že trestná činnost, stíhaná obžalobou proti Shahramu Zadehovi a spoluobžalovaným, je totožná s trestnou činností dle zprávy Finančně analytického útvaru, ale dopustili se jí jiní lidé než obžalovaní.

Upozorňuje, že „řídící“ firmy (dle domnění žalobce) podvodné sítě, tedy rakouská P.P.S. GmbH a česká Ecoll Invest a.s. se nemohly dopustit daňové trestné činnosti, protože u nich daňová povinnost nevznikla. Daň se ztrácela až u konečných prodejců pohonných hmot, k nimž ale vyšetřování neproniklo. Ti ale nenakupovali jen u P.P.S. GmbH a Ecoll Investu, ale u různých dodavatelů. Nejsou důkazy o tom, že by je řídili právě obžalovaní. Není žádné viditelné propojení mezi obžalovanými č. 1-5 (Shahram Zadeh, Daniel Rudzan, Petr Dokládal, Eliška Coufalová, Petr Moštěk) a ostatními. Dochází pak k závěru, že neexistovala jedna velká síť daňových podvodníků, ale několik menších skupin, navzájem na sobě nezávislých, na jejichž činnost neměli obžalovaní č. 1-5 žádný vliv. Ostatně rakouskou P.P.S. GmbH na žádost českých orgánů činných v trestním řízení vyšetřovala rakouská policie, která v jejích obchodech nic nezákonného nenašla.

Nakonec Petr Moštěk koriguje představy obžaloby o administrativních a účetních transakcích, jež pachatelům sloužily k odčerpání finančních prostředků. Posluchačům poskytuje cenné poznatky z oboru finančního práva.

Pan obžalovaný podává svůj výklad srozumitelně, způsobem, který působí dojmem, jako by jej přímo diktoval soudní zapisovatelce. Celkové vyznění jeho vystoupení působí důvěryhodně až do té míry, že jeden z advokátů vyzval prostřednictvím předsedy senátu žalobce ke stažení obžaloby a obhájce Petra Moštěka požádal soud o snížení kauce, kterou si musel vykoupit propuštění z vazby. Oba požadavky zůstaly zatím bez výsledku.

Oceňuji, že předseda senátu, který bývá dosti často při dlouhých výpovědích obžalovaných netrpělivý, tentokrát poskytl obž. Petru Moštěkovi časový prostor dle jeho představy a potřeby.

Jako téměř u každého soudního řízení, také v tomto případě si účastníci této části hlavního líčení užili „soudního folklóru“ v rozsahu a způsobem, jenž by mě překvapil i u okresního soudu v příhraniční oblasti. Takřka komický byl pokus o lustraci veřejnosti, do kterého se pustil předseda senátu, ač jistě ví, že jako státní orgán smí činit jen to, co mu zákon dovoluje či přímo nařizuje, takže může sice zjišťovat totožnost narušitele pořádku v soudní síni, nikoli však pokojně se chovajících občanů. Zákon o soudech a soudcích lustraci veřejnosti v soudní síni neumožňuje. Komičnost jeho akce spočívala v tom, že lustraci zahájil u mne. Domníval jsem se, že jeho slova směřují na někoho za mnou: myslel jsem si, že mne se přece nemohou týkat, protože během posledních tří let jsem se stal takřka inventářem jeho hlavních líčení, vždy se „zviditelňuji“ oznamováním pořizování zvukového záznamu a i jsem již kdysi s panem předsedou přímo jednal. Proto jsem nereagoval. Stejně se zachovala právnička, sedící za mnou, rovněž vysedávající v soudní síni při hlavních líčeních pana předsedy Novotného již několik let. Nakonec jsem se musel dostavit k soudnímu stolci, kde jsem byl vyzván ke sdělení jména. Okamžitě jsem nabídl občanský průkaz, ale ten pan předseda odmítl, chtěl znát jen jméno. Patrně chtěl mít ve zvukovém záznamu důkaz mé přítomnosti při jednání. Po účelu mé přítomnosti ale nepátral. Obvykle v takové situaci sděluji soudci, že jsem veřejnost a jméno nevyslovím. Tentokrát jsem měl důvod udělat výjimku. Nemohl jsem vyloučit, že pan předseda ví o mých článcích, pro něho převážně nelichotivých, a nechtěl jsem vyvolat dojem, že se právě proto bojím odhalení své totožnosti. Po polední přestávce si pan předseda vzpomněl na netečnost mladé dámy, sedící za mnou. Vyzval ji znova a dostalo se mu odpovědi, že dáma je veřejnost a nevidí důvod ke sdělení jména. Předvedl pak, že se dokáže přesvědčit, že nejde o možného svědka, aniž by se domáhal sdělení jména. Prokázal tím, že ani má lustrace nebyla nebytná, pokud ovšem nesloužila k nějakému zastřenému účelu.

Závažnějším „folklorním prvkem“ byla neshoda mezi některými advokáty a předsedou senátu, ke které došlo, když obž. Petr Moštěk začal předvádět svůj graf průběhu vyšetřované činnosti na velké přenosné tabuli, jejíž použití předjednal s předsedou senátu již na jaře. Natočil ji tak, že jeho výklad mohl sledovat senát a přibližně třetina obhájců. Jeden z obhájců vznesl požadavek, aby soud pořizoval z této části výslechu videozáznam a přenos na obrazovky, jimiž je soudní síň vybavena. Jedna jeho kolegyně se připojila, další advokát se přemístil na lavici obžalovaných. Předseda senátu požadavek na videozáznam kategoricky odmítl. Místo toho nabídl nespokojenému obhájci místo na lavici obžalovaných. Je možné, že na rozdíl od advokáta věděl, že obrazovky nejsou provozuschopné. Na druhé straně o záměru použít tuto pomůcku věděl od jara, takže se mohl připravit. Zejména daná situace vede k pochybnosti, zda řízení neztratilo povahu veřejnosti, když ani většina obhájců neměla možnost plnohodnotného sledování výkladu obž. Petra Moštěka a nebude možné plnohodnotně jej předvést ostatním obžalovaným. Veřejnost soudního řízení je ale zaručeným ústavním právem. Lze mluvit o spravedlivém procesu, je-li jeho veřejnost narušena ?

Ve špatně větrané a nesnesitelně vyhřáté soudní místnosti úřední osoby v černých talárech trpěly. Přesto se nikdo neodvážil jej odložit. Jediný, kdo seděl zhruba hodinu bez taláru, byl žalobce. Předseda senátu, který se vůči lidu obecnému rád staví do postavení přísného pána soudní síně, to neviděl nebo nechtěl vidět, následně jej nenapomenul.

Jen pro úplnost zaznamenávám, že obž. Petr Moštěk měl již podruhé smůlu, že při jeho výpovědi selhalo zařízení pro zvukový záznam. Dne 27. dubna to vedlo k předčasnému ukončení jednání. Tentokrát se nepodařilo zaznamenat část výpovědi, kterou pak pan obžalovaný musel odříkat znova. K selhávání audiozáznamového zařízení došlo opakovaně také v r.2015 v procesu proti Aleně Vitáskové & spol., kdy spolek Šalamoun upozornil předsedu soudu písemně na zřejmou vadnost vybavení soudní síně. Připomínám pravděpodobnou výše zmíněnou nezpůsobilost obrazovek v soudní síni. Výskyt těchto nehod u zdejšího soudu je neobvyklý. Jinde se s ním tak často nesetkávám. Státní správa soudu by asi měla věnovat větší pozornost technickému vybavení soudních síní.