V právu podle soudu není okradený, ale zloděj kola a ochrana jeho osobních dat. Chrání stát zloděje? Mají se chránit osobní data za každou cenu?

Bylo nebylo, vlastně určitě bylo.

Za devatero úřady a devatero soudy jednomu pražskému obchodníkovi odcizila před šesti lety jedna fyzická osoba (dříve by se politicky nekorektně řeklo asi zloděj či dokonce darebák) elektrokolo v ceně nezanedbatelných padesáti tisíc korun českých. Od té doby chodí zmíněný obchodník po soudech.

Jádrem případu je, že okradený podnikatel si se souhlasem státní správy – konkrétně Úřadu pro ochranu osobních údajů (ÚOOÚ) – instaloval do prodejny kamery. A díky nim si celou krádež (samozřejmě včetně pachatele) dostatečně natočil. Po několika dnech měl obchodník elektrokolo zpět, a to díky tomu, že uvedené záběry zveřejnil na sociálních sítích.

V čem byl problém? Pachatel, který mu ukradl bicykl za 50 tisíc korun, mu totiž nedal ke zveřejnění své fotografie souhlas. Diskutabilní sankci (pokutu 5000 korun plus náklady řízení) udělil Úřad pro ochranu osobních údajů.

Stát nevěří státu

Poté následoval zajímavý právní vývoj. Pražský podnikatel zažaloval ÚOOÚ u Městského soudu v Praze a– světe, div se – vyhrál. Peněžitý trest mu byl soudem zrušen.

Nicméně vše pokračovalo, proti zrušujícímu soudnímu verdiktu podali ochránci dat z ÚOOÚ mimořádný opravný prostředek v rámci správního soudnictví – tedy takzvanou kasační stížnost.

Okradený podnikatel měl podle názoru citovaného ústředního úřadu státní správy předat pouze záběry české policii a ponechat na jejím uvážení, zda by bylo vhodné, spravedlivé a účelné záběry z kamer publikovat. Nejvyšší správní soud, jako soud rozhodující o kasační stížnosti, se s tímto právním názorem ztotožnil a ÚOOÚ vyhověl.

Pro podnikatele to mělo nemilé důsledky – pokuta za jeho detektivní aktivitu tak opět nabyla platnosti.

Zde čtenáře možná také napadá otázka, proč mohou státní orgány podávat kasační stížnosti. Stát de facto nevěří státu (resp. „svým“ veřejným, nikoliv soukromým soudům)? Ale to by byl námět na jiný článek, spíše do odborného tisku.

Nicméně zpátky k naší bicyklové kauze. Pořád nekončí. Před pár dny rozhodl ve věci brněnský Ústavní soud, kam se naštvaný (a jeho rozlícení se nemožno popravdě divit) podnikatel poté obrátil. Jak to v Brně dopadlo?

Ústavní soud ČR rozhodl, že se případem nebude zabývat. A zmíněnou stížnost odmítl. Stručně napsáno Ústavní soud se de facto ztotožnil s názorem Nejvyššího správního soudu (sídlícího přes ulici), že živnostník měl souhlas pouze a jen s pořizováním záznamu kvůli ochraně majetku, ale ne již k další publikaci, v našem případě na sociálních sítích.

Vzhledem k okolnostem úřad sankci udělit neměl

Předestřený případ ve mně jako v občanovi budí relativně nemalé rozpaky.

Výkladem dnešního českého pozitivního práva dojdeme skutečně k závěru, že záznamy z kamerového systému je při hledání pachatelů krádeží možné předat jen Policii ČR. Publikovat je například na sociálních sítích či nástěnce v supermarketu opravdu nyní nelze.

Připomeňme skutečnost, že policisté ukradené elektrokolo vypátrali po třech dnech, a to paradoxně též údajně díky snímku „protiprávně“ zveřejněnému na Facebooku.

Není život malých a středních podnikatelů v Česku již dost složitý a obtížný (připomeňme například EET) i bez takovýchto sankčních zásahů zdejší veřejné správy?

Přirozeně, něco jiného by bylo, kdyby zmíněný podnikatel záznam schválně poupravil a třeba by perfidně z krádeže obvinil konkurenci či milence své ženy.

Nepochybně žádný podnikatel by si též nezasloužil zastání, kdyby na weby či sociální sítě bezdůvodně umisťoval fotky z kamerových systémů, a narušoval tím soukromí svých zákazníků. Nicméně o to ve zmíněném případě rovněž nešlo.

Aplikující orgán – tedy ÚOOÚ – měl intenzivněji využít institutu správního uvážení a neudělit zde, vzhledem k okolnostem a charakteru případu, pokutu žádnou.

Samozřejmě plně respektuji nezávislost tohoto správního úřadu a též i nezávislost správních soudů.

Nicméně si musím položit tyto otázky: nepodkopávají takovéto správní a soudní akty důvěru lidí v právní stát? Nedávají další munici těm, kteří opakovaně tvrdí, že náš stát chrání více zloděje než slušné muže a ženy tvořící Českou republiku?

Autor je právník

LN, 15.9.2017