PRÁVO: Podivná milost
Skutečně se jedná o rozhodnutí, které se výrazně odlišuje od velké části „opatrných“ milostí, jimiž pan prezident zcela rušil nebo aspoň měnil na podmíněné nízké tresty odnětí svobody nebo malé zbytky neodpykaných, popř. vyhoštění z republiky. V případě Emila Novotného se dá říci, že se pan prezident snad pro nikoho jiného tolik neangažoval jako pro něho a nepřímo mu daroval kus života: nejdříve osobně jednal v Thajsku o vydání k výkonu trestu ve vlasti obou českých pašeráků drog, tedy kromě Emila Novotného také dnes již zesnulého Radka Hanykoviče. Oba díky němu dostali šanci přežít trest, jehož konce by se ve vražedných podmínkách thajského vězení nedožili. Nakonec mu ještě prominul šestnáct let vězení.
Uvážíme-li polehčující okolnost mládí přiměřené lehkomyslnosti Emila Novotného v době zadržení, není prezidentovo rozhodnutí tak nepochopitelné, jak se jeho kritikům jeví. Především odpykaný trest je i po omilostnění v evropských poměrech krutý. Podle našeho trestního zákona by Emilovi Novotnému hrozilo nejvýš patnáct let odnětí svobody. Devět let v thajském vězení je ale srovnatelných nejméně s dvojnásobkem pobytu v české věznici. Takže i po prominutí zbytku trestu se mu dostalo stejné přísnosti jako těžkému zločinci, jímž skutečně je. Neznám ale pochopitelný důvod, proč by měl být trestán podstatně přísněji než jiní čeští pachatelé.
Dalším důvodem udělení milosti byla jistě okolnost, že neexistuje žádná cesta zmírnění thajského trestu cestou řízení před českými soudy. Ty jsou přísně vázány thajskými vydávacími podmínkami a mezistátní dohodou. Ostatně Ústavní soud ČR se věcí Emila Novotného zabýval a nenašel možnost ulehčit jeho úděl. Je otázka, jak by jeho stížnost posoudil Evropský soud pro lidská práva, ale jednak by se na jeho rozhodnutí čekalo několik let, a za druhé jeho případné rozhodnutí ve prospěch stěžovatele by stejně nebylo pro naše soudy závazné.
Milost prezidenta republiky byla za těchto okolností jediným dostupným způsobem srovnání trestu Emila Novotného na úroveň ostatních českých odsouzených. Pravda, došlo při ní k porušení slova, daného Thajsku, k porušení mezistátní dohody. To je vážná věc, ke které by za normálních okolností nemělo dojít. Stín tohoto přestupku ovšem padá především na prezidenta republiky jako osobu, nikoli na stát jako celek, a to ještě jen za předpokladu, že neexistuje nějaká tichá dohoda mezi oběma stranami, která nebyla zveřejněna.
Vzhledem k ústavnímu vymezení postavení prezidenta republiky a povaze milosti jako nástroje, jehož použití není omezeno žádnými pravidly, lze pouze vzít na vědomí, že Václav Klaus si tuto nemilou záležitost srovnal se svým svědomím. Jeho kritici ovšem namítají, že nerespektování thajských vydávacích podmínek se vymstí případným dalším pozdějším žadatelům o vydání z Thajska k výkonu trestu do České republiky. Stát ale nemá automatickou povinnost zachraňovat neodpovědné občany, kteří se přes varování dopustí vážného trestného činu v cizině. Příběh Emila Novotného a Radka Hanykoviče je natolik známý, že by měl odradit každého, kdo by chtěl jít jejich cestou. A komu není rady, tomu není pomoci…
Na závěr si dovolím zažertovat: udílím panu prezidentovi rozhřešení a místo otčenáše a zdrávasmaria mu jako pokání ukládám omilostnění několika dalších žadatelů, kteří nemají šanci na zlehčení svého údělu cestou soudního řízení, přednostně těch, u nichž jsou důvody k domněnce, že se za mříže dostali v důsledku justičního přehmatu. Při jeho dosavadní praxi totiž zůstávají z dobrodiní jeho slitovnosti vyloučeni někteří odsouzení, jejichž procesy jsou poznamenány zjevnými vadami, nebo nešťastnou a nezaviněnou souhrou okolností přišli o možnost domoci se spravedlnosti prostředky soudního řízení. Amen.
