I po čase lze brát k odpovědnosti operativce StB

Pojem spravedlnosti dostává při pandemii za uši. Debatuje se o tom, zda neočkovaní nebudou diskriminováni vůči očkovaným, ale to je jen úzký výsek tématu. Je spravedlivé, že někdo může využívat home office, a jiný ne? Hledáte-li však v těch chmurách dobrou zprávu, tady je. Bývalý kapitán StB Vladimír Mareček dostal u soudu pro Prahu 1 trest 5,5 roku vězení a jeho nadřízený major Milan Douša tři roky s podmínkou za podíl na akci Asanace na přelomu 70. a 80. let. Rozsudky nejsou pravomocné, ale i tak mají význam pro osvětu i obecně sdílený pocit spravedlnosti.

Začněme osvětou, tedy akcí Asanace. Dnes už jen lidé nad 45 let zažili a vnímali atmosféru, v níž ta zákonem nepodložená svévole probíhala. Mnozí si myslí, že lidé z disidentských či nekonformních kruhů odcházeli na Západ rádi, de facto „za lepším“. Detaily akce Asanace ukazují daleko drsnější realitu.

Patřily k ní brutální metody psychického i fyzického nátlaku. Patřila k ní účetní cena, kterou postižení museli platit: třeba za poskytnuté vzdělání od vyučení až po vysoké školy, ale i za to, že se vzdali občanství ČSSR. A patřila k ní i „neúčetní cena“, už prostý fakt, že zdaleka ne všichni měli kvalifikaci pro život a práci v cizině, takže místo „ráje na zemi“, jak si leckdo myslel či myslí, je čekal zápas o existenci, na který nebyli připraveni. A který byl i součástí příběhu Václava Komedy, za jehož „vyštípání“ do exilu byli souzeni Mareček a Douša.

Teď ke spravedlnosti. Padne-li takový rozsudek třicet let po revoluci, pro mnohé je to selhání státu. Ale je tu i jiný pohled. Jsou známy případy řešení střelby na železné oponě. Byly snahy soudit za ni buď pohraničníky v základní službě, kteří byli sami pod tlakem, nebo – neúspěšně – politické špičky režimu, často už starce nad hrobem. Soud s Marečkem a Doušou ukazuje, že i z odstupu lze brát k odpovědnosti přímo operativce komunistické tajné policie. A to je plus pro pocit spravedlnosti.

LN, 30.12.2020