Panu senátorovi totiž vadí, že součástí novely je i zákaz používání policejních odposlechů pro média, a doufá, že se najdou novináři, kteří odposlech, jenž se jim dostane do rukou, uveřejní a budou tak riskovat pět let vězení. Musí být ale přesvědčeni, že jednají ve veřejném zájmu. Doufá dokonce, že „se najdou také stateční policisté, kteří vyjdou ven s odposlechy, jež jejich šéfové drží pod pokličkou“. Ti podle pana Pitharta „budou riskovat nejvíc: vyhazov, soud a přísný trest“.

Byli a jsme přesvědčováni, že do Senátu volíme zralé a moudré kandidáty, a tak doufejme, že pan Pithart psal v dočasném pomatení smyslů, protože nabádání k trestnému činu by se zákona dbalý člen Horní sněmovny dopouštět neměl.

Připusťme nicméně, že pana senátora vedly k napsání jeho článku ušlechtilé úmysly, a připusťme rovněž, že poslanci toto ustanovení přijali ze zcela nesprávných, ba dá se říct neslušných důvodů. Jenže to nic nemění na tom, že sdělovací prostředky nejsou ani nad zákonem jako takovým, ani nad zcela běžnou slušností.

Policejní odposlech v zemi, která o sobě tvrdí, že je demokratická, totiž vznikne poté, kdy policie požádala soudce o povolení a to povolení dostala. Účelem takového odposlechu je vyšetřit podezření z trestného činu. Nikoliv trestný čin, ale podezření z trestného činu. Ten odposlech má policii pomoci k tomu, aby případně změnila podezření v jistotu a pak zakročila. Čili: když novinář zveřejní pouze záznam policejního odposlechu, nejenže může mařit (a často maří) další průběh vyšetřování, ale navíc zveřejňuje pouze jeden kamínek z mozaiky. To je ovšem hrubá neslušnost. Jak vůči vyšetřovaným, tak - a to hlavně - vůči čtenářům. A pochopitelně i vůči podezřelým, kteří mohou být v průběhu dalšího vyštřování nebo později soudem zcela očištěni.

Pokud odposlech hrál nějakou podstatnou úlohu v odhalení zločinu, použije jej žalobce ve většině případů při soudním přelíčení. V tu chvíli se ovšem stává záznam věci veřejnou a jeho použití může být zcela logickou částí reportáže, spolu se všemi ostatními poznatky, které zpravodaj získá zákonnou cestou.

Co je podstatné, že záznam, který novinář získal od úředníka, který potažmo porušuje služební přísahu, nemusí být a ve většině případů zcela jistě není úplný. Může jít o účelový sestřih, která má vyvolat určitý dojem. To novinář neví, ba ani nemůže vědět, ale přesto se domáhá – spolu s panem Pithartem a „napříč novinářským spektrem“ - práva něco takového zveřejnit.

Někteří novináři, ba i ctihodný pan senátor, se dokonce ohánějí Ústavou, jenže ani v ní, ani v Listině základních práv a svobod není stanoveno, že by jedna skupina osob, tedy novináři, měla být oproti jiným privilegovaná a měla by mít právo zveřejňovat informace, které jsou součástí trestního řízení.

Petr Pithart – zákonodárce! - dokonce píše takovou nestoudnost, že „někdy je třeba porušit jedno právo, aby bylo ochráněno právo vyšší“. Kdo je oprávněn zákon porušit a kdo meze porušení stanoví, už nezmiňuje, ale opět to lze chápat jako nabádání k trestnému činu, nehledě na to, že ke slušnému, demokratickému a právnímu státu se nedopracujeme tím, že budeme porušovat základní pravidla občanské slušnosti.

Naši novináři, s odvoláním na svobodu slova a na svou takzvanou investigativní činnost, porušují všechno a vydávají se za ochránce zákona a práva. To je ale bohapustá lež. Investigativní, tedy vyšetřující činnost jsme u nás ještě nepoznali, naši takzvaní investigativci se spokojí s tím, že jim někdo podstrčí útržek odposlechnutého rozhovoru, oni o tom popíší tři stránky, opatří celé povídání tučnými, leč zavádějícími titulky a vrhnou to do tisku. Dva tři dny se nejnovější takzvaná kauza rozebírá ve sdělovacích prostředcích, aby ji poté přikryla milosrdná mlha zapomnění, protože se objeví zas něco jiného, úžasného a strhujícího, co opět krátkodobě zvýší náklad.

Skutečný investigativec, aby dostál svému označení, by si podstrčený záznam odposlechu nechal pro sebe - dobře si vědom toho, že mu nejspíš byl předán ve snaze očernit politického nebo obchodního protivníka - a začal by pátrat. Skládal by dohromady střípky získané odjinud, poznatky z veřejně dostupných zdrojů a z rozhovorů s lidmi, kteří s předpokládanou kauzou mohli mít něco společného. Teprve až by mozaiku poskládal, mohl by se svým odhalením vyjít na světlo. Nebo taky ne, třeba by poznal, že záznam mu byl podstrčen ve snaze dehonestovat zcela nevinného člověka, který se jen někomu „vlivnému“ připletl do cesty. V tom případě by ale takový novinář měl obrátit pozornost směrem k tomu vlivnému.

Bohužel, s takovým pátracím, či vyšetřujícím žurnalistou jsme se u nás ještě nesetkali. Ne snad, že bychom si měli dělat iluze o čistotě úmyslů našich politiků a o jejich bezúhonnosti, ale investigativní novinařina se rozhodně nerovná uveřejňování nelegálně získaných odposlechů.

V současnosti si Mladá fronta Dnes ve snaze ospravedlnit nedávné prohřešky Janka Kroupy proti etice i zákonu dělá alibi odvoláním na to, že i reportéři Sunday Times se přestrojili a testovali integritu členů Sněmovny lordů. Redaktoři MfD už ale nezmiňují, že Sunday Times kvůli tomu hrozí velký malér u Tiskové rady (Press Council) a že list také může skončit u soudu za "impersonation" (vydávání se za někoho jiného), přičemž soud ani nebude muset hledat důkazy, neboť ty mu noviny poskytly samy.

Na závěr se ale vraťme k panu senátorovi. Ten se sice ve svém článku ohání příkladem amerického filosofa Thoreaua, který v 19. století místo placení daní hrdě nastoupil do žaláře, ale že by jej chtěl následovat, o tom se už nedočteme ani slovo. Pan Pithart tedy nabádá k porušování zákona jiné, ale sám si – podoben Pilátu Pontskému – myje ruce a vyčkává v ústraní. Česky řečeno: přizdíř. Jiné by v zájmu „vyššího práva“ obětoval, ale sám se drží při zdi, aby se náhodou do něčeho nenamočil, aby náhodou taky jednu neslíznul. Lze to chápat jako další projev páně Pithartova charakteru.