„Domnívají se snad představitelé dotčených obcí, že podobnými vyhláškami zvýší úctu občanů k právu, když sami jim tím, že na ÚS demonstrativně vystrčí zadek, dávají příklad právě opačný?“ táže se M. Hudec v článku Na občana přísnost, na soud vystrčený zadek (Právo 8. 8.).

Hovoří se zde o tzv. lavičkových vyhláškách, které byly dotčeny zdaleka ne obecně přijímaným nedávným nálezem Ústavního soudu (US).

Města Litvínov a Varnsdorf, jejichž textově totožné vyhlášky vydané ve snaze zajistit veřejný pořádek, soud rušil, nejsou vedena ani obývána nezodpovědnými lidmi libujícími si v porušování platného práva. Rozhodně si nezaslouží, aby se o jejich práci, úvahách a snažení kdokoliv elitářsky pohrdlivě vyjadřoval jako o „vystrčeném zadku“.

Na straně druhé ovšem z dotčeného rozhodnutí ÚS rozhodně nelze odvodit, že „třetí pilíř demokracie se stává nástrojem šikany slušných lidí“ a že nastal „skandální rozklad justice“, jak na sociálních sítích soudí jeden z kandidátů pro volby do Poslanecké sněmovny.

Především je třeba konstatovat, že obě rušené vyhlášky nebyly žádným avanturistickým výkřikem. Byly jednomyslně přijaty řádně zvolenými zastupiteli a těší se souhlasu naprosté většiny obyvatel obou měst.

A navíc skutečnost, že vyhlášky byly posouzeny ministerstvem vnitra s výsledkem, že každá z nich „je v souladu se zákonem“, resp. že „není v rozporu se zákonem ani zásadou nediskriminace“, konstatuje ve svém nálezu i Ústavní osud. Již toto samo by mělo vést spíš k úvahám o stavu společnosti než k pohrdlivým úsměškům ohledně úcty k právu.

Vyhlášky nebyly zrušeny celé a ani to veřejná ochránkyně, na jejíž návrh se tak stalo, nepožadovala. V každé z nich byl zrušen pouze článek 2, písm. c, které zakazovalo „sezení na stavebních částech a zařízeních, které k takovému účelu nejsou určeny (palisády, zděné a betonové zídky a zábrany, odpadkové koše apod.)“.

Další část tohoto ustanovení, která zakazuje „požívání alkoholických nápojů na veřejném prostranství“ a „umísťování předmětů sloužících k odpočinku, rekreaci a stravování (lavice, lavičky, židle, křesla, sedací soupravy, stoly a podobný nábytek), k přípravě pokrmů (grily, udírny, vařiče a podobná zařízení), jakož i používání těchto předmětů na některých veřejných prostranstvích“, shledal ÚS v souladu s právem.

Nepovažujme lidi za hlupáky: nikdo nikdy netvrdil, že pouhé „sezení“ by bylo schopné narušovat veřejný pořádek. Autoři obou vyhlášek však měli za to, že samotné „zakázané sezení“ sice nenarušuje veřejný pořádek, ale je jen přípravou k jednání, které veřejný pořádek ruší. Zkušenosti obyvatel obou dotčených měst to bohatě potvrzují.
Ústavní soud nežije ve vzduchoprázdnu a i ve svém nálezu zdůraznil, že „vnímá napadená ustanovení jako snahu předejít společensky škodlivým protiprávním činům, které mohou na zakázané sezení navazovat“.

Nemohl však přehlédnout, že samotné sezení „nepředchází možnému narušení veřejného pořádku nutně, resp. umožnění narušení veřejného pořádku není jeho účelem, a ztrácí se tak i míra společenské škodlivosti, která by mohla legitimizovat povýšení přípravného jednání na dokonaný přestupek“.

Soud si je dobře vědom okolnosti, za kterých byly vyhlášky přijaty, a ve svém nálezu upozornil obce na pravomoc strážníků obecní policie, „na základě které mohou tito použít přiměřeně k okolnostem odpovídající výzvy (jejíž neuposlechnutí je přestupkem), a tím předcházet dokonání některého z přestupků, ke kterému by jednání,sedících‘ osob bezprostředně směřovalo“.

Právo je tedy na severočeských lavičkách posazeno najisto. Avšak z ohlasů občanů a úředních osob i z obcí, kde platí obdobná, dosud nezrušená ustanovení, plyne, že o vyřešení problému nemůže být řeči. Neboť tam, kde se u stále většího počtu osob vytrácí vědomí souvislosti mezi právem a povinností a kde úporná snaha o politickou korektnost brání poznat skutečné problémy, jsou možnosti práva významněji se podílet na pozitivním formování společnosti velmi omezené.

Autor je zástupce veřejné ochránkyně práv

Právo, 12.8.2017