V Česku běžná praxe

Z té zprávy žila média po celý víkend a ještě celé pondělní dopoledne: Praze hrozí exekuce nejcennějších památek ze seznamu UNESCO včetně Karlova mostu, Petřínské rozhledny nebo Obecního domu. O budově Staroměstské radnice nemluvě.

Proč, to i pražský primátor Bohuslav Svoboda zjistil teprve, když příslušné úřady v pondělí dopoledne otevřely: jakási úřednice magistrátu, mimochodem prý ve výpovědní lhůtě, se údajně nepostarala o zaplacení 163 tisíc korun jednomu z pražských bytových družstev. A tak soud vyhověl žádosti exekutora a městu Praha obstavil majetek v nevyčíslitelné hodnotě. Podle mluvčí exekutorské komory se tak prý děje automaticky, aby dlužník nemohl majetek prodat. Proti blokaci majetku se teď město Praha musí odvolat a o žádosti rozhodne soud.

To může být ale na pěkně dlouhé lokte: před třemi lety to zažil Národní památkový ústav, jemuž v březnu 2009 nechal exekutor obstavit majetek kvůli sporu se soukromou firmou Protocol Service o pronájem Ledeburské zahrady Pražského hradu. Nájemní smlouva byla tenkrát pro památkáře nápadně nevýhodná, a tak ji ústav pod novým vedení vypověděl, a to už v roce 2006. Firma ovšem Národní památkový ústav žalovala. A soudy, jak je u nás zvykem, se léta vlekly. Až nakonec vydal Obvodní soud pro Prahu 1 předběžné opatření, aby památkáři nemohli se spornou zahradou nakládat. Nato požádal Protocol Service o exekuci, čemuž soud vyhověl.

V reálu to ovšem znamenalo, že se v exekuci ocitlo téměř 140 českých hradů a zámků včetně Karlštejna, Hluboké, Českého Krumlova nebo Lednice. Z hodiny na hodinu se tak památkářům zkomplikovaly žádosti o stamilionové dotace na provoz a opravy obstavených památek. Příslušné žádosti jsou totiž vždy podmíněny dokladem o tom, že je majetek bez dluhů.

Teprve v červenci 2009, tedy za zhruba čtyři měsíce od uvalení plomby na téměř veškeré nemovité kulturní dědictví České republiky, rozhodl městský soud v Praze, že příčina návrhu exekuce byla neplatná.

Přesto zrušil Obvodní soud pro Prahu 1 exekuční návrh až po dalších pěti měsících, v prosinci 2009. Podobně jako v nynějším případě, našel se i tehdy viník pouze mezi řadovými úředníky soudu: jednu úřednici propustili, druhé vzali osobní ohodnocení. Poškození pověsti českých hradů a zámků, které byly skoro rok v exekuci, se ovšem penězi vyčíslit nedá.

Nad případy tohoto druhu zůstává rozum stát: podle zdejší praxe je evidentně možné obstavit údajnému dlužníkovi veškerý majetek bez ohledu na to, jak vysoká je vymáhaná suma. Ovlivnit, aby se blokace týkala třeba jen jedné nemovitosti, není prý možné. Jak před časem objasnil deník Právo, pokud mají návrhy exekutorů všechny náležitosti, příslušné soudní instance nezkoumají, nakolik jsou vůbec oprávněné. Stačí, když je formálně, tedy papírově, všechno v pořádku.

Soudy se pak návrhem na exekuci dokonce ani nesmějí detailně zabývat. To proto, aby prý žalovanému "nenapovídaly". Pokud se dlužník, byť by byl třeba jen údajný, do patnácti dnů proti rozhodnutí neodvolá nebo nezaplatí, dostaví se exekutor a prezentuje dlužníkovi astronomické násobky původních částek včetně hrozby, že ho připraví i o střechu nad hlavou.

Dodejme, že pražským politikům se teď nestalo nic jiného než to, že sami upadli do osidel exekuční mafie. Její chapadla ovšem pomáhali schvalováním příslušných zákonů léta pěstovat.