Sounáležitost rodáků a příbuzných bývá běžná. Nedočkal se jí z mně známých jen Indra Alois, o kterém jsem si vystřihl z dobového tisku r. 1968 vzkaz obyvatel jeho Dubňan, že jestli se tam ještě někdy objeví, vyženou ho jako prašivého psa. Takže není ani moc k divení, že někteří obyvatelé Prachovic a Třemošnice v údajně výbušném dokumentu NOVY skoro láskyplně vzpomínají na svého Jirku, jenž je dnes filmovým hrdinou. Zaujal mne zvlášť jeden, nadšeně ukazující reportérům, jak hezky mu vykradl byt.

Rozhodně mi není dáno přezkoumávat rozhodnutí plzeňských kolegů, zpochybňovat obhajobu odsouzeného, ovlivňovat vyšetřování orgánů bývalého reportéra a žádné kuloární informace z branže nemám. Film se mi líbil, ale na jeho hodnocení je tu Mirka Spáčilová. Myslím jen, že není od věci shrnout fakta o případu, který je s pochybnostmi o spravedlivém vyřešení omílán v každé hospodě, vrahův fanklub početnější sparťanského a další tajuplnosti se objevují zejména s mediální propagací úspěšného krimi. Postačí mi využít jen zcela otevřené zdroje, zejména hrdinovu webovou stránku, kde lze najít původní rozsudek i další soudní rozhodnutí. Jsou dlouhá a pečlivá, proto není divu, že je asi moc lidí nečetlo. Přiznám se, že jsem dlouho neviděl takový souhrn přesvědčivých důkazů a argumentů o vině obžalovaného, takže klidně vydržím osočení ze zaslepené solidarity k plzeňským kolegům.

Věcná rekapitulace dle rozsudku:

Jistý Štefan dne 31.8.1991 vydražil na úvěr za 1.358.000 Kč restauraci v Kozolupech, kterou prodal za odhadní cenu čtyřem podílníkům, z nichž Tonda vyplatil zbývající a na hospodu sám pak dostal úvěr sedm milionů. Což se Štefanovi nelíbilo, včetně toho, že kvůli svému dosud nezaplacenému úvěru nemohl dostat další. Chtěl jakési odškodné s tím, že cena, za kterou hostinec prodal, byla podsazená kvůli daním. Vyhrožováním proto přiměl ony kupce, aby mu postupně vyplatili ještě víc, než za co hospodu koupil, a podepisovali další dlužní úpisy. Nejrazantnější byl na Tondu, vůči kterému a jeho rodině se svými pohůnky, bratry Juliem a Vojtou, se nerozpakoval použít žádného násilí a svinstva. Tonda si opatřil zbraně a žádal o pomoc kdekoho, včetně policie a poslance parlamentu Dezidera, ale marně. Poslanec věc přihrál svému bratru Rudolfovi, který se svým známým Petrem vytáhli z Tondy 100.000 Kč za to, že svinským bratrům domluví, a neudělali nic. Tonda uspěl až u svého obchodního partnera Saši, který mu slíbil sehnat vhodného člověka na zpacifikování stále vlezlejšího Štefana. Tím byl Jirka („chytrý kamarádský kluk ze spořádané rodiny“), který se již 23.1.1993 „zapomněl“ vrátit z dvoudenního opušťáku do vězení a sháněl i u Saši peníze na podplacení někoho z generální prokuratury k revizi svého jedenáctiletého trestu. Tonda se nezávisle na nich obrátil na svého známého Jiřího, šéfa zásahové jednotky, se kterým domluvil, že při schůzce se Štefanem v pátek 28.5. při předání peněz dojde k jeho zatčení. Pro jistotu si však už ve středu vybral ze svého účtu Sašou mezitím vyplacenou odměnu 100.000 Kč pro slíbeného „pacifikátora“. Čas Č policejního zákroku byl z ne zcela jasných důvodů přesunut na pondělí, navíc nový termín Štefanovi někdo z policajtů, které znal zase on, prásknul. Mezitím Jirka („stačilo mu dávat ve třídě pět minut pozor, aby měl jedničku“) nelenil a už 23.5. se na místě pozdější vraždy sešel se Štefanem, který však přišel se svými dvěma ochránci. Na další schůzku na Libeňském mostě za čtyři dny poslal už jen oba bratry. Naposledy Jirka vyzval Štefana ke schůzce 30.5.1993 kolem 19.00 hodin, kdy se nechal zavézt Jarkem, se kterým ho pojily jím obstarané falešné doklady a na něj přepsané své auto, k borské přehradě, odkud odešel čekat na Mazdu 323F se Štefanem a jeho dvěma pistolníky. Konec je už dobře známý. Rozstřílený Štefan s Juliem, postřelený Vojta. Jirku chytli až 8.2.1994, Krajský soud v Plzni jej 23.6.1998 poslal na doživotí, odvolací soud rozsudek 23.2.1999 potvrdil, stížnost ministra spravedlnosti zamítl Nejvyšší soud ČR 19.9.2001, Jirka neuspěl ani u Ústavního soudu.

Přestože odůvodnění rozsudku má hodně přes sto stran, kde hodnotí 46 jednacích dnů a výpovědi desítky svědků a znalců, veřejnost je od té doby sžírána pochybami o Jirkově vině. Které se dobře prodávají, zvláště po jeho mistrovském útěku z mírovského hradu, usměvavém vystupování, prezentaci urostlé postavy, fešné advokátce, malé lítosti nad zastřelenými lotry a nestandardním krokům před vraždou i během vyšetřování plzeňských policistů. Reportéři NOVY našli další svědky a spiknutí proti Jirkovi („v zemědělském učilišti byl pozorný a nevyrušoval“), jenž tvrdí, že na místě vůbec nebyl, bylo na světě.

Takže popořadě, co se rozsudku vytýká:

V prvé řadě přeživší Vojta, který Jirku jako střelce poznal. Recidivista, jemuž údajně policisté slíbili beztrestnost za jeho usvědčení. Ten je však v rozsudku zmíněný asi až na 80. straně, protože vůbec nestojí jen na něm. Jeho kontakty s Jirkou, v té době alias dr. Lebedou, však potvrzují další čtyři svědci. Nelogické navíc je, že pokud by Vojta znal pravého vraha mj. svého bratra, lživé označení Jirky by znamenalo, že ho nechává dodnes si užívat svobody. Jeho výpověď ale nebyla rozhodující, jak je veřejnost masírována. Z dokazování vyplynulo, že Tonda hledal nějakého násilníka a Saša pro něho našel Jirku („u vykradených bytů jsem schválně poškodil zámky, aby poškozeným škodu zaplatila pojišťovna a oni na tom vydělali“), kterého Jarek přivezl před vraždou k místu činu. Což přiznal Jarek i Saša, který se s tím svěřil jistému Otovi. Jarek je též recidivista, takže házený do společného pytle s Vojtou. Ale stejný favorit užívaný Jardou s pardubickou SPZ (kde si jej objektivně půjčil), viděli u borské přehrady i další nestranní svědci. Při prověrce své výpovědi pak policii v autě navigoval právě na parkoviště, kde na něj čekal a u zatčení Jirky byla v mercedesu, napsaném na Jarka, nalezena neprůstřelná vesta, kterou mu právě on sehnal. U řízení o povolení obnovy v r. 2004 svou původní výpověď odvolal s tím, že dříve zpíval pod nátlakem policie, která ho obvinila z trojnásobné vraždy a vyhrožovala umístěním do stejné cely s Jirkou (?!). Při prověrce mu pak prý dali policisté papír s popisem cesty, ze kterého četl. Přitom ze žádného, natožpak trojnásobného, mordu obviněn nebyl a policie jeho navigaci natáčela na video, na němž žádné čtení papírku vidět není. Nemluvě o tom, že při této jízdě byla v autě i státní zástupkyně, která by asi těžko akceptovala policejní manipulaci. Že Jarek má z Jirky („v době útěku si dobrovolně platil i pokutu za parkování“) strach, je logické, neboť ten byl zatčen víc než půl roku po vraždě právě na základě jeho udání, kde se skrývá a čím jezdí.

Další důkaz o Jirkově nevině má být nemožnost střelby jedním vrahem ze dvou pistolí. Tehdejší ministr spravedlnosti si zahrál na detektiva, když v souvislosti se svou (následně zamítnutou) stížností tvrdil, že si takový artistický výkon nedokáže představit. Reportéři NOVY s dalšími svědky kteří něco slyšeli, nastínili vizi, že muselo střílet víc lidí, nejspíš policajti nebo jimi najatí vrazi. Rozsudek však popisuje zcela nezávislé čtyři svědky, kteří přijeli k činu a vraha vyrušili, případně střelbu viděli zpovzdálí, a ti s věcí ani možným spiknutím či válkou policajtů určitě neměli nic společného. Dokonce někteří při rekognici nebo u líčení poznali jako střelce Jirku. Soudce je ale důkladně zmáčknul a v rozsudku uvedl, že toto jejich poznání konkrétního pachatele nelze brát stoprocentně, neboť ho viděli jen pár sekund nebo zdálky. Naprosto jednoznačně se však všichni shodli na tom, že střelec byl jediný, což nevylučují ani balistické expertízy.

Jirka a jeho sympatizanti odmítají, že by vraždil pro směšných sto táců a navíc s pistolemi 7,65 mm, neboť byl profesionál a mohl použít např. izraelský samopal UZI s tlumičem. Ten sice u něj byl nalezen, bez tlumiče, a zejména k němu jako jediné zbrani svého arzenálu neměl zásobník a náboje. V důsledku tíživé situace a potřeby peněz na úplatky pro revizi svého procesu ani sto tisíc nebylo málo. Navíc není vyloučena slíbená odměna další. A z rozsudku, opřeného i o jeho předchozí spisy a množství znaleckých posudků, vyplývá, že žádným profesionálem nebyl a touha takto se jevit a imponovat byla jedním z jeho motivů činu. Jeho osobnost, zkoumaná už v předchozích posudcích v roku 1990, dle znalců trpí rysy sebeobdivu, egocentrismu, samolibosti, sebelásky, narcismu a je psychopatická. O profesionalitě moc nevypovídá ani to, že ho při vloupačkách chytli, jednou utekl policistům, které odzbrojil, za což dostal 11 let, dvakrát se pokusil ne moc úspěšně utéct z lapáku (Mírov byl až dlouho po tom). A při vraždě, za kterou vyfasoval doživotí, taky zpackal, co mohl.

On je jiného názoru, na což má samozřejmě právo, stejně jako jeho advokátka. Pro investigativní novináře je zajímavé, pokud za mordem stojí policajti, úplně nejlepší by byl nějaký politik, jak vyznívá ze závěru filmového thrilleru. Že v dané věci řada policistů asi překročila své kompetence a mohla mít na věci svůj podíl, není sporu. Ale ani nic tajemného, jak naznačoval dnešní ministr, ještě když stával na druhé straně mikrofonu. Dva policajti s Jirkou na lavici obžalovaných seděli ve stejném procesu s obviněním ze zneužívání pravomoci, jeden z nich např. Tondovi ručil za několikamilionovou směnku a v rozsudku je práce plzeňské policie podrobena sžíravé kritice. Holt se při podobném šetření provalilo, že si policisté občas hýčkají své informátory a někdy si pomáhají navzájem. Těžko však uvěřit, že zrovna Plzeň je výjimkou, jen to nešlo při mamutím šetření nejznámějšího kriminálního případu posledních dvaceti let utajit.

Další policisté přišli najednou vypovídat k řízení o obnově. Svědek Honza si rázem vzpomněl, že zraněný Vojta mu na místě říkal, ať to nechá bejt, popsal nově oblečení pachatele, směr jeho odchodu a zamísení se mezi přihlížející. V původním procesu o tom nemluvil prý proto, že se jej na to nikdo neptal (??!!). Nemluvě o rozporu se zcela objektivními už jednou zmíněnými čtyřmi úplně náhodnými svědky, kteří byli různě daleko opodál. Svědek Martin si zase u obnovy oživil, že vracející se policejní pes zaštěkal na někoho z přihlížejících, asi policistu z PMJ, později na místo dorazila zásahová jednotka, kterou poznal podle černých kombinéz (které v té době vůbec neměla!!). A právě Honza mu měl říct, že zraněný Vojta na otázku ke střelci dokonce řekl: „To se ani neptejte, to ani nechtějte vědět“ (viz film). U Jirkova obhájce (v minulosti odsouzeného za vydírání svědka…) měl sepsat prohlášení, že od Honzy slyšel, jak Vojta říkal ještě rozvitěji: „To se ani neptejte nebo přijdete o kariéru, jsou v tom policajti.“ Pane jo, ten si musel zasloužit policejní výsluhy! V době vyšetřování mlčí o tom, co měla říct jediná přeživší oběť vraždy hned po činu, a za deset let jde sepisovat výpověď, místo na policii či k soudu, k právníkovi. Podobně jako Muromci Střížkovského šéfa o slyšené prý fotbalové korupci, který si taky myslí, kdovíjaké nemá v ruce důkazy. Není vyloučeno, že při postupném oživování paměti si u dalších soudů už konečně vzpomene aspoň na křestní jméno vraha, se kterým se měl Vojta svěřit… U obnovy vypovídal taky odsouzený návodce Tonda, že prý dal u prvního soudu na svého obhájce a neřekl proto, jak se dozvěděl, že Vojta lže. Což je zvláštní dost, neboť nebyl-li by odsouzen Jirka, nemohl být ani on.

Zásadního svědka Jana sehnala k obnově také NOVA. Ten prý tehdy z okna blízké věznice viděl vraha, jak utekl od místa činu, přeběhl silnici a vrátil se k mezitím se shromáždivšímu davu. Jelikož se domníval, že totéž viděli i dozorci, nepřihlásil se hned (asi je to ve vazbě zábavnější než svědčit před kamerami u soudu…). A taky se bál, neboť se z TV dozvěděl, že v Plzni si policisté vyřizují účty. Pomine-li pouhý čtenář detektivek neobvyklý strach recidivistů z policajtů, spis dle rozhodnutí obsahuje i záznam o použití služebního psa, který sledoval stopu až k bývalému odstavnému parkovišti u přehrady, nikoli přes vozovku, jak začali tvrdit najednou Honza a Jan. I pokud v Plzni válčili všichni policisté proti všem, jak je stále naznačováno, kynolog, který byl vyslán k trestnému činu, určitě mezi ně nepatřil. A zejména ne jeho pes. Rozsáhlé spiknutí, které mělo uvrhnout Jirku za mříže, přesahuje veškerou míru chápavosti nejenom čtenáře trestních spisů. Zmanipulovaný měl být Tonda, Saša, Jarek, Vojta, také prý znalci, ze spisu se měly ztratit důležité listiny, například žádost původního Jirkova obhájce o vyrozumívání o všech vyšetřovacích úkonech, v důsledku čehož se nezúčastnil prověrky Jarkovy výpovědi. Tohle všechno by asi těžko zvládl kdokoli jiný než státní moc, zvlášť když šlo jen o vraždu dvou syčáků. Proto je naznačováno, že vrazi či objednatelé museli být policisté.

Důvod jasný není. Zaznělo cosi o tom, že Štefan na jakési policajty věděl něco o nezákonných kšeftech. Budiž, vyloučeno to není. Ale představa, jak policisté umlčují své špatné svědomí a vyděrače se dvěma nepříliš duchaplnými bodyguardy způsobem Chicaga 30. let, by určitě nenapadla ani feťáka v Mementu. Měli k tomu tisíc jiných možností a určitě je občas využívají. A už vůbec není chápatelné, proč by si jako oběť vybrali zrovna v té době virtuálního Jirku, Středočecha na útěku, když to mohli shodit na nějakou místní figurku, která byla k mání hned. Policisté by dostali ještě metál za rychle zadrženého pachatele a jejich intriky mohly být poloviční, neboť taková oběť by určitě neměla Jirkovu inteligenci. A hlavně by nemuseli riskovat, že uprchlý stíhaný Jirka později vyrukuje se skálopevným alibi, které by jim vypálilo rybník. Navíc taky asi všem z Plzně a okolí, ne-li z celé republiky, protože při monstrózním spiknutí při takhle mazaném plánu by přece nešlo jen o jedno policejní oddělení ani pár bafuňářů. Po celonárodní hysterii, intervencích ministra, slavném útěku, řízeních na všech soudech a poprasku kolem filmu už do věci šťourali snad všichni bez rozdílu, zda k tomu mají kompetenci či nikoli. U nás, kde se všechno vykecá, však pořád nic, žádný nový konkrétní pachatel, všechny uniformy musí držet basu.

Úžasné jsou pak obavy aktérů z nedefinovaných postihů a msty. Kvůli údajnému vyřizování účtů západočeské PČR si nikdo není jist životem a kariérou, pokud by pravda zvítězila. Bojí se recidivisté, svědci, odsouzení i policajti. Jeden z nich teď opět rozvířil hladinu. Zavolal správci webových stránek (ze kterých čerpám), že ho hryže svědomí (po sedmnácti letech se dojal až filmem?) a všechno ví. Byl tehdy u odposlechů, ze kterých je jasné, že Jirka je nevinný. Mluvil o svém šéfovi, co si za osm milionů postavil dům (že by za vraždu?!), a naznačoval možnost úžasného odhalení. Informátor se nepředstavil, nechal si modulovat hlas a moc nejmenoval, neboť má ženu a děti: „KDYBYCH ŘEKL, JAK TO BYLO, MÁM KULKU V HLAVĚ!“ Až tak je ohrožen stále aktivní policista, až smrti se bojí! A to je nejvyšším maršálem policie dnes ministr, který volal v reportáži: „Pojďme to prošetřit!“ Jestli je to fakt policista, zvláště z ÚZČ, moc dobrou reklamu kolegům nedělá. Musel by vědět, že přes modulaci svého hlasu by jeho inkognito (vrazi?) odkopali do druhého dne. A že jeho bombastické sdělení bude za chvíli viset na netu. Kuriózní je jeho tvrzení, že Vojta musí stejně jako on vědět, kdo je vrah. Toho však asi po vraždě neodposlouchával, když byl prostřílený v nemocnici a dost těžko může vědět, zda tenhle kriminálníček zná pozadí případu nebezpečnějšího než aféra Watergate. Přitom ve shodě s filmem tvrdil, že Vojtu nechali přežít jen proto, aby mohl usvědčit Jirku. Nějak si asi nevšiml, že dle pitvy stačilo, aby jedna kulka proletěla o pár milimetrů vedle a z oblasti druhého krčního obratle vnikla do míšního kanálu. Pak by Vojta už neřekl nikdy na nikoho nic. Takovou střeleckou dovednost aby člověk pohledal a zejména - když pistolníkovi došly náboje…

Reportéři NOVY říkali: „My netvrdíme, že Jirka je nevinný. Jenom chceme, aby se prověřily všechny pochybnosti v obnoveném řízení.“ Což se stalo a možná stane zas. Neprávníkům však nutno vysvětlit, že po povolení obnovy řízení to není tak, že se vše jen jaksi znovu prolouská a doplní. Verdikt totiž nestál jen na výpovědích svědků, kterým by se stejně asi po dvanácti letech jejich výpovědi četly pro připomenutí jejich tehdejší podrobné verze a pokud by někteří otočili nebo vypovídat odmítli, musely by se posoudit jejich výpovědi všechny. Ale ve věci též figurovali dva obžalovaní - Tonda a Saša, kteří v tomto postavení vypovídali na základě dobrovolnosti. V procesu po povolení obnovy, týkající se jen Jirky, by mohli být slyšeni už jen jako svědci a vypovídat by mohli odmítnout, neboť za čin byli odsouzeni rovněž. A jejichž předchozí výpověď v postavení obžalovaných by se nemohla využít. Byl to přitom právě Saša, kdo potvrdil najmutí Jirky na minimálně zastrašení Štefana a byl s Tondou u výběru částky v bance, za kterou tak mělo být učiněno. A taky Jirkovi opatřil pas, řidičák a občanku na jméno Voňavka, kterými se prokazoval při svévolném „přerušení“ trestu. Čímž by se už nemohly použít všechny důkazy, jakkoli existují a přidaly se k dalším, o kterých je v rozsudku zmínka, ale jen ze striktně procesních důvodů nebyly velmi pečlivým soudem použity.

Neznámý bojácný „policista“ v telefonátu říká: „Klíma z NOVY byl už blízko pravdě.“ Obávám se, že stejně daleko jako ve svém scénáři na Requiem pro panenku, za který se pak omlouval. Nechtěl jsem být rozvláčný a nepotřebuji obhajovat rozsudky ze západních Čech. Mám co dělat se svými. Ale při pohledu na reportáže, knihy, dokumenty a film o jednom případu si myslím, že není snad od věci aspoň lidi ponouknout a nasměrovat tam, kde si mohou přečíst fakta. Ta jsou dlouhá, jen rozsudek má 140 stran. Chce-li se však někdo opravdu aspoň trochu orientovat v tomhle bestiálním případu, asi by si trochu času najít měl. Určitě by pak číslo 83 % respondentů jakéhosi průzkumu, přesvědčených prý o justičním zločinu, rychle ubývalo.

Samotný Jirka („vyrůstali jsme v pravdě, bratr je spravedlivý“) prý měl při promítání filmu v karvinské věznici slzy na krajíčku. Obávám se však, že lítost nebyla v žádné z nich.

Autor je soudce Městského soudu v Brně