Poté, co vládní koalice utekla při páchání kolektivní sebevraždy na poslední chvíli hrobníkovi z lopaty, projevila verbální odhodlání vyhrnout si rukávy a prosadit to, co takřka před rokem, při podpisu koaliční smlouvy, slibovala. Hodlá tedy vyřešit i jeden z posledních velkých transformačních problémů: restituce církevního majetku. V roce 2010 se zdálo, že mohutná koaliční převaha 118 hlasů umožní tento mechem obrostlý balvan konečně odvalit z cesty, byť si Nečasova vláda vepsala do štítu heslo o rozpočtové odpovědnosti a náklady na tuto operaci rozhodně nejsou a nebudou zanedbatelné. Pak se však na politické scéně začaly dít věci, které by si nevymyslel ani protřelý kabaretiér.

Soudě dle výroků koaličních politiků z minulého týdne, hlavně ministra kultury Bessera, do jehož kompetence celá záležitost především spadá, by nové řešení - proti předešlému návrhu Topolánkovy vlády - snížilo úhrn vyplácených peněž a naopak rozšířilo objem přímo vydávaného majetku: polí, lesů a nemovitostí. Předchozí restituční suma 83 miliard korun, ovšem se splácením rozloženým po 60 let, v důsledku čehož by celková vyplacená částka dosáhla i s úroky 270 miliard, část veřejnosti pochopitelně dráždila. Zejména onen koncový obnos, byť si každý mohl prostým dělením spočítat, že by znamenal průměrný roční výdaj 4,5 miliardy, tedy 0,4%z objemu státního rozpočtu ČR pro rok 2008. Mnozí politici se však z toho snažili vytlouci politický kapitál, a nejenom ti nalevo.

V českém kolektivním vědomí je (katolická) církev vnímána jako nějaký soft Taliban, který kdysi právě díky obrovskému majetku disponoval velkou mocí, a navrácení jmění by tudíž mohlo znamenat i restituci někdejší církevní moci nad společností. Či, v mírnější verzi, se církev považuje víceméně za muzejní exponát, za dinosaura, jenž ze středověkých druhohor přežil až do současnosti, a může dokonce sehrát i pozitivní úlohu jakožto udržovatel tradic. Její poselství je však beznadějně zastaralé, pochází z dob, kdy si naši primitivní předci nedovedli vysvětlit některé přírodní jevy, a proč tedy zkrotlého dinosauříka zbytečně přikrmovat ze státního rozpočtu, byť mu byly komunisty nespravedlivě odebrány životní zdroje. S tímto postojem úzce souvisí rozšířené „moudro“, že církev má být chudá.

Organizace, jež je bez prostředků, však nemůže efektivně působit. A církevní provoz navíc nelze omezit na pouhé konání bohoslužeb, neboť zahrnuje řadu aktivit vzdělávacích, sociálních i charitativních. O tom, kolik berou jeho členové, by si měl každý spolek rozhodovat především sám - zvláštní, že si v případě církví toto právo osobují zejména jejich odpůrci v internetových diskusích.

Současné církevní „profesionály“ však platí stát, a to na základě zákona z roku 1949, jímž si chtěl komunistický režim o majetek oloupené církve plně podmanit, neboť právo výkonu duchovní služby pro danou osobu (a tedy i plat) podmínil státním souhlasem. Stát se tehdy též zavázal církve hospodářsky zabezpečovat, leč v praxi šlo o velmi skromné financování velmi přiškrceného provozu podmaněných a zčásti přímo kolaborujících zbytků předúnorových církví.

Polistopadové právní úpravy podstatu tohoto modelu nezměnily, byť se prosadily částečné restituce a stát již také neprovozuje žádnou ideologicky motivovanou proticírkevní politiku. Letos stát na církve vydá 1,4 miliardy, přičemž většina této částky je určena právě na platy. Duchovní jsou tak (nijak lukrativně) placeni státem, a dokud se nevyřeší restituce, nic se na tom nezmění.

Nejde totiž pouze o restituce a o napravení křivd. Podstatu problému tvoří otázka uspořádání vztahů mezi státem a církví (církvemi), respektive dokončení odluky státu a církví. První republika o odluce zprvu plamenně hovořila, ale v podstatě zůstalo jen u slov. A komunistický režim sice zamýšlel církve zlikvidovat, avšak mimo jiné i tak, že je postátní, a tím plně ovládne. Představa svobodně působících od státu odloučených církví byla pro komunisty naprosto nepřijatelná.

Polistopadová odluka uvízla na mrtvém bodě právě kvůli restitucím. Majetek, o nějž by v restitucích šlo, je navíc v dané situaci neproduktivní, miliardové částky, které se v souvislosti s restitucemi uvádějí, jsou spíše účetními či odhadními položkami, neboť nakládání s tímto majetkem je ze zákona blokováno právě kvůli nevypořádaným restitučním nárokům. Může být nějak užitečný jen tehdy, pokud se restituce dokončí.

Podle ministra kultury Bessera by měl konkrétní restituční návrh vzniknout do poloviny června. Ale kdo ví, co se tou dobou zase bude dít, možná budou celou koalicí zase šít všichni čerti. Pokud tak činí ve snaze zabránit církevním restitucím, nabízí jejich realizace i nečekaně nadějné vyhlídky na vládní stabilitu.

LN, 9.5.2011