Zatímco šluknovský výběžek vře nenávistí k „nepřizpůsobivým“, v téže době Obvodní soud pro Prahu 8 odsoudil dne 15. září 2011 předsedu spolku Šalamoun Johna Boka, bývalého disidenta, osobního přítele Václava Havla a trojnásobného nominanta Václava Klause na funkci veřejného ochránce práv za způsob, jakým se zastal čtyř z nich proti městským strážníkům. Obžaloba je dostupná na webu spolku Šalamoun (zde). Nepředložil ji řadový státní zástupce, ale přímo náměstkyně obvodního státního zástupce. Johnu Bokovi se tak dostalo náležité péče.

K souzené události došlo v pátek 28. května 2010 odpoledne. Motorizovaná hlídka městské policie zpozorovala auto, které zaparkovalo v ulici se zákazem vjezdu. Při kontrole dokladů a vozidla došlo k výměně nevhodných výroků mezi osádkou vozidla a strážníky. Jedna z žen označila strážníky za rasisty, naproti tomu jeden z nich ji vybídl k odstěhovaní do Anglie. Následně strážníci bez udání důvodů perlustrovali celou osádku a jeden z nich pohrozil ženě zadržením a předvedením na služebnu.  

V té době se kolem místa střetu procházel John Bok se dvěma psy na vodítku, doprovázen pětiletým vnoučkem, pojíždějícím kolem něj na koloběžce. Zaslechl vyhrožování. Rozčílilo jej to natolik, že se na strážníky rozkřikl. Nepředstavil se jim, ani neprokázal dokladem. Při hádce používal hrubých výrazů, z nichž bezpečně prokázáno je slovo „idiot“. Když mu jeden ze strážníků začal tykat a vyzval jej k odchodu, rozčílil se ještě více. Odmítl odejít a odmítl předložit občanský průkaz.

Až potud by se jeho jednání mohlo nanejvýš stát předmětem přestupkového řízení. Děj se ale vyvíjel dále. Jeden ze strážníků mu dle své verze nataženou rukou ukázal směr k odchodu, ale podle Johna Boka, který je kardiak, jej bolestivě bodal prstem do srdeční krajiny. Podle strážníka jej pak obžalovaný bezdůvodně udeřil do ruky, zatímco obžalovaný udává, že mu srazil ruku, aby jej dále nebodal do prsou a aby se k němu mohl naklonit za účelem zápisu služebního čísla. Pak měl následovat Bokův hlavní poklesek: políček poškozenému, jenž měl mít za následek 42denní pracovní neschopnost. Je prokázán pouze tvrzením poškozeného a záznamem o hematomu na jeho tváři při ošetření v nemocniční ambulanci. John Bok jej popírá. Dlužno dodat, že k činu došlo v pátek odpoledne, ale v pondělí ošetřující lékařka již hematom nezjistila. Oba účastníci „utkání“ shodně uvádějí, že následně se strážník pokusil obžalovaného povalit na zem, což se mu nepodařilo. Udeřil ho pak pěstí do prsou, natlačil jej na vrata domu a začal jej škrtit. Zastavil jej pláč Bokova vnoučka. Strážník škrcení popírá, ale na Bokově krku zůstaly modřiny, které vyfotografoval policista při podání vysvětlení.

Bezprostředně po skončení fyzického napadení Johna Boka se na místo dostavila hlídka PČR. Plačící Bokův vnouček žaloval policistce, že strážník škrtil dědečka a vyhrožoval zastřelením psů. Hlídka zjistila, že konflikt skončil, sepsala zápis, vyzvala Johna Boka, aby se dostavil na služebnu podat vysvětlení, a po ujištění, že nikdo není raněn a není nutná pomoc lékaře, opustila místo činu.

Také John Bok opustil „bojiště“. Až po jeho odchodu přijel na místo sanitní vůz, který přivolali strážníci, a odvezl poškozeného do nemocnice na Bulovce. Poškozený si zřejmě až dodatečně uvědomil, že má po úderu do tváře bolesti šíjových svalů a hlavy, závratě a náběhy na zvracení. Podle výpovědi jednoho ze svědků řidič se s poškozeným znal, tykal mu a ujistil ho, že „bude marod“.

Teprve od okamžiku, kdy došlo k fyzickému kontaktu mezi poškozeným a obžalovaným, se děj stal záležitostí pro orgány činné v trestním řízení. Teprve zde vznikla možnost naplnění skutkové podstaty žalovaného zločinu násilí proti úřední osobě.

Tato kritická část děje se odehrála pouze mezi Johnem Bokem a poškozeným, zatímco dva zbývající členové hlídky dílem trpně přihlíželi, dílem se dále zabývali řešením řidičova přestupku. „Utkání“ kolegy s nevítaným narušitelem příliš nesledovali.

Skutečnost, že téměř dvoumetrový třicátník v uniformě městské policie, vážící 110 kg, zřejmě udržující cvičením svou fyzickou kondici, se při výkonu služby dopustil brutálního násilí na 65letém muži, o hlavu menším a o 30 kg lehčím, který ho nemohl ohrozit, vede k pochybnosti, zda žalobkyně obžalovala toho pravého.

Strážník se po prvotním ošetření v nemocniční ambulanci dostal do péče laskavé lékařky, která ho neposlala na žádné odborné vyšetření, neordinovala žádné zvláštní léčebné úkony a 42 dní mu věřila, že má po políčku subjektivní potíže. O objektivizaci jejich příčin se nepokusila. Tím umožnila žalobkyni kvalifikovat Bokův zločin do odstavce s trestní sazbou od šesti měsíců do šesti let odnětí svobody.

Trestní oznámení podal jako první John Bok kvůli násilí, kterého se na něm dopustil strážník. K jeho prověření ale nedošlo. V rukou policie se střetla dvě protisměrná obvinění. Jako ve většině podobných situací policejní orgán se přiklonil k vině civilní osoby a oznámení na strážníka pojal jako součást Bokovy obhajoby. A stejně odpovídá zvyklostem skutečnost, že žalobkyně jeho přístup převzala. S trochou přehánění lze říci, že na odsouzení Johna Boka „bylo zaděláno“ dříve, než po prvé vstoupil do soudní síně.

Klíčový význam pro zvolený směr přípravného řízení mělo vyjádření znalce z oboru zdravotnictví, zjednaného policií, nepochybně jednoho z příslušníků „starých struktur“. Ten sice při výslechu před soudem přiznal, že nerozumí moderním diagnostickým technikám, jako je CT a magnetická resonance, a neumí je používat, poškozeného sám nevyšetřil a s jeho ošetřující lékařkou mluvil jen telefonicky, nicméně si troufl potvrdit, že Bokův políček mohl přivodit tak dlouhou pracovní neschopnost. Znalec, zjednaný obhajobou, sice jeho závěry vyvracel, ale to nehrálo roli: bývá zvykem, že znalec obhajoby se nebere vážně.

Soudní projednání této bezvýznamné trestní věci proběhlo v období od 26. dubna 2011 do 15. září v pětidílném hlavním líčení. Kromě čtení znaleckých posudků a výslechů znalců byly hlavním nástrojem dokazování výslechy svědků. Nedošlo na znalecké vyšetření obžalovaného psychologem. Oslovení znalci jej odmítli vyšetřit, protože se s ním znají.

Na straně obžaloby svědčili pouze zmínění tři strážníci, lékařka a znalec zjednaný policií. Kolegové poškozeného nedokázali přesvědčivě prokázat, že John Bok skutečně strážníka uhodil. Je pozoruhodné, že nezaznamenali ani přítomnost štěkajících psů, které obžalovaný držel na vodítku. Žalobkyně uznala všechna svědectví za věrohodná, soud se k nim stavěl zdrženlivě. Uskutečnění úderu do tváře připustil pouze na základě předpokládání příčinného vztahu mezi ním a hematomem na tváři poškozeného, bez zkoumání dalších podrobností. Ke cti soudu je třeba uvést, že se nenechal zmást znalcem a neuznal důvodnost 42denní pracovní neschopnosti.

Na straně obhajoby svědčila osádka auta, znalec z oboru zdravotnictví, architekt, který slyšel část dění z okna přízemní kanceláře a jen něco málo také viděl, aktivistka občanského sdružení „Pomoz jednomu člověku“, která se o události dověděla na facebooku a její kamarádka, která náhodně pozorovala událost z povzdálí, aniž by poznala Johna Boka, posléze policisté ze zasahující hlídky. Nepřímo svědčil vnuk obžalovaného, který žaloval policistce, že strážník škrtil dědečka a vyhrožoval zastřelením psů. Pro žalobkyni byla všechna svědectví svědků obhajoby nevěrohodná nebo bezvýznamná. Popudil ji svědek-řidič, který na otázku, co si myslí o důvodech, proč dostal jen stokorunovou pokutu za dopravní přestupek odpověděl, že to vnímal jako pokus o korupci a odvolal se na sdělení dalšího svědka, kterému strážníci měli naznačit souvislost mezi výší pokuty a jejich zájmem o svědectví v jejich prospěch. Bylo pro ni vše jasné: obžalovaný je vinen a zasluhuje si trest v rozpětí trestní sazby, uvedené v obžalobě.

Závěrečné řeči žalobkyně a obhájce odsouzeného nepřinesly žádné překvapení. Nesly se v rámci výše zmíněných závěrů z dokazování a jejich hodnotících postojů. Pouze řeč obžalovaného vybočila z rámce obvyklosti. Byla dlouhá, vzrušená, v závěru až plamenná. Kromě věcných námitek proti vyhodnocení důkazů žalobkyní se kriticky vyjádřil k jejímu postupu v řízení a nenechal nikoho na pochybách, že v případě zproštění se bude dožadovat potrestání poškozeného, a i na žalobkyni se dostane. Pokud by snad byla žalobkyně nakloněna myšlence, že se v případě nevyhovění žalobnímu návrhu vzdá odvolání, po vyslechnutí Bokovy řeči by ji chuť určitě přešla.

Rozsudkem byl John Bok shledán vinným a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců s podmíněným odkladem na jeden rok. Poškozený byl s nárokem na náhradu škody odkázán do civilního řízení. Obžalovaný i žalobkyně se na místě odvolali. Poškozený nebyl přítomen. Má možnost odvolat se po doručení písemného vyhotovení rozhodnutí do výroku o náhradě škody.

Východiskem hodnotících úvah soudu bylo přesvědčení, že John Bok skutečně strážníka uhodil. Důkazem měla být shoda jeho ustáleného tvrzení se záznamem o hematomu, vše ostatní zůstalo stranou. Předseda senátu nicméně při odůvodnění rozsudku připustil, že úder mohl být nevědomý. Možná si v tu chvíli neuvědomil, že závazným znakem trestného činu je úmyslnost jednání, kterou takto zpochybnil. Zásada „in dubio pro reo“ pak zůstala stranou jeho úvah.

Ve spojitosti s ústním odůvodněním lze říci, že soud vydal kompromisní rozsudek, hodný chytré horákyně: každému z účastníků prokázal určitou vstřícnost a současně každého trochu pohněval. Z hlediska soudu je ocenění závažnosti Bokova zločinu laskavé: rozsudkem zmírnil právní kvalifikaci proti obžalobě a uložil mírný podmíněný trest. Nicméně Johna Boka pohněval, protože ten trvá na tom, že strážníka neudeřil a nárokuje si zproštění. Proto se odvolal. Žalobkyni soud rovněž vyhověl, a to tím, že uznal Johna Boka vinným a potrestal jej. Ale pohněval ji odmítnutím její přísné právní kvalifikace, nízkým trestem a odmítnutím nároku na náhradu škody. Proto se odvolala. Poškozený může být spokojen pouze proto, že jeho protivník byl nepravomocně odsouzen. Ale soud odmítl jeho nárok na náhradu škody, připustil, že se strážníci při jednání s osádkou auta nechovali zcela v souladu s předpisy, a zejména se vyjádřil, že uštědřený políček nemohl být příčinou tak dlouhé pracovní neschopnosti. Předseda senátu dokonce uvedl, že strážník si neschopnost „natáhl“, když zjistil, kdo vlastně je muž, s nímž se utkal. Na druhé straně se soud snažil „zaretušovat“ škrcení Johna Boka výkladem, že vlastně o škrcení nešlo, a zpochybnil i význam bezprostřední žaloby Bokova vnoučka policistce. Poměrně nejspokojenější může být obhájce, protože v závěrečné řeči žalobkyně i v odůvodnění rozsudku je dosti citlivých míst, na která je možné zaútočit odvoláním. Tím netvrdím, že odvolání bude určitě úspěšné, protože je málo pravděpodobné, že by o něm rozhodovali soudci, kteří nemají ustálený názor na Johna Boka a spolek Šalamoun.

Předseda senátu věnoval jinak neobvyklou pozornost výkladu o nepodjatosti své i senátu. Nebylo to ale nutné, protože na straně obhajoby nikdo soud z podjatosti nepodezíral a způsob, jímž pan předseda řízení vedl, byl hodnocen jako kultivovaný a korektní. Až ze závěrečného líčení jsme odcházeli s názorem, že si pan soudce dovolil „podpásovku“ způsobem, jímž prokazoval nevěrohodnost svědkyně, která sama nabídla svědectví obhájci. Na základě zhlédnutí televizního záběru Johna Boka, rozmlouvajícího se svědkyní, který údajně dokumentoval založením fotografií do spisu, pan předseda usoudil, že se obžalovaný se svědkyní dobře znají. Tento důkaz ale nebyl před soudem proveden. Jeho použití tak odporuje zásadám trestního řízení. Obžalovaný netuší, o jaký záběr by se mohlo jednat. Pokud byl pořízen při křtu knihy „Léčba Bokem“, tam hovořil John Bok s mnoha lidmi, s nimiž se neznal, například s Janem Kubicem, nynějším ministrem vnitra. Okolnost, že tam hovořil s pozdější svědkyní, kterou tam viděl podruhé v životě, by nic neznamenala. Dále předseda senátu poukázal na zařazení článku svědkyně do sborníku „Léčba Bokem“. S jeho zařazením do knihy ale neměl obžalovaný nic společného a není jisté, zda jej svědkyně v době napsání článku již znala. Nakonec předseda senátu prohlásil, že její přítomnost poblíž místa činu právě ve chvíli, kdy došlo k incidentu, je méně pravděpodobná než výhra ve sportce. Jenže celý život se skládá z nepředvídatelných náhod: o nic vyšší než výhra ve sportce je také pravděpodobnost, že se její přítelkyně v určité situaci setkala s členem spolku Šalamoun, kterého nikdy před tím neviděla, a že pak vzala svědkyni jako kamarádku na schůzku s ním. A přece se to stalo a od setkání se začaly odvíjet děje, které pro zúčastněné měly značný význam. Ostatně z detailů výpovědi svědkyně je zřejmé, že popisuje to, co skutečně viděla, protože z jejího pozorovacího stanoviště se některé věci jevily jinak než z míst, v kterých se pohybovali ostatní svědci. Její svědectví se proto od ostatních přiměřeně liší.

Výše uvedené hodnocení rozsudku může být v této chvíli jen předběžné, protože není k disposici jeho písemné vyhotovení. Nemá ostatně smysl se kvůli němu rozvášňovat, protože nepravomocný rozsudek má do nabytí právní moci rozhodnutím odvolacího soudu hodnotu cáru papíru. Smyslem této úvahy pak vůbec není potupení soudu. Strana obhajoby se může se soudem rozcházet v hodnocení věci, aniž by odstoupila od názoru na kultivovanost a převládající korektnost vedení řízení.

Autor je člen spolku Šalamoun