Třicetiletý podnikatel Dušan N. z Brna nezaplatil v dobách svých studií 60 korun za upomínku v knihovně. Na dluh zapomněl. Po šesti letech našel ve schránce dopis od exekutora. Místo 60 korun měl ale zaplatit 12 tisíc. (Informaci otiskly Lidovky.cz)
Není vám na tom něco divného? Toho divného je totiž více jak dost. Poprvé musel proběhnout soud, který dluh knihovny uznal za platný a odsoudil dlužníka Dušana N. k platbě dluhu a dalších soudních výdajů. Ale před rozsudkem musel být Dušan N. k soudu předvolán. Byl, nebyl? Dostal soudní obsílku? Dostal platební rozkaz? To už nikdo neobjasňuje. Byla navíc pohledávka uplatněna skutečně knihovnou nebo ji někdo odkoupil? A pokud ano, kdy se tak stalo? Nebylo to v čase, kdy pohledávka byla už promlčená? A pokud soud proběhl, muselo se konat ještě jedno soudní řízení, a to o nařízení exekuce. Bez soudu se exekuční příkaz zatím získat nedá. A opět se dlužník nic nedozvěděl? Jak a kdy se tedy mohl podle platného práva bránit, když celý systém je nastaven tak, aby jeho případnou obranu znemožňoval a téměř vylučoval? Nepochybně mu byly systém fikce doručení soudní předvolánky zasílány, a protože nikdo nezkontroluje doručovatele, zda obálku se zeleným pruhem skutečně do schránky vhodil, nikdo za nedoručení nemůže být ani postižen. Systém fikce doručení měl být obranou proti nepoctivcům, ale spíše se užívá na plánovaná a účelová obohacování exekutorů a právníků. A některé české soudy, zpohodlnělé nadužíváním fikce doručení, tomu ještě napomáhají?
Ještě hůře dopadl podnikatel Josef Král z Netolic, který přišel o střechu nad hlavou i majetek díky zfalšované směnce za 810 tisíc korun. Stačilo, aby podvodník z potvrzenky o splátce dluhu na 10 tisíc korun zfalšoval podpis Krále na směnku. Aby byl vydán směnečný příkaz k úhradě, opět se musí konat soud, stejně tak i pro vydání exekutorského příkazu. Jak se potvrdilo, proti směnečnému platebnímu rozkazu Král podal odpor s tím, že směnka je padělek, ale soud jeho pravdivému tvrzení vůbec neuvěřil. Logický argument, proč by si podnikatel půjčoval od vlastního dlužníka peníze, když se údajnou půjčkou se zajišťovací směnkou navíc ani nezapočítala existující pohledávka dlužníka, českobudějovický soud zřejmě nezajímal. (O tomto soudu např. zde)
Až díky inzerátům se nakonec Král dozvěděl, že jeho dům se prodává v exekuci. Jeho právo na spravedlivý soud se rozplynulo v soudní lhostejnosti a jeho návrh na zastavení neoprávněné exekuce soud opětně neakceptoval. Fakt, že českobudějovický soud stál do poslední chvíle na straně několikráte trestaného podvodníka proti dosud bezúhonnému podnikateli, vyvolává otázky. Proč tento zjevně nerovný přístup soudu k oběma stranám a proč měl ve sporu navrch podvodník? Až příliš připomíná kauzu, na kterou odkazuje uvedený link. Dodejme, že v žádném z obou případů postižených občanů nejde o lidi, kteří by se nějak skrývali nebo měli trestnou minulost, a přesto se práva na spravedlivý soud nedočkali, resp. v případě pana Krále až za dlouhých sedm let a při neoprávněné ztrátě svého majetku. Tohle snad někdo nazve výkonem nezávislé soudní moci v demokracii?
Soudní podporu měl totiž zjevně ten, kdo směnku v neprospěch Josefa Krále zfalšoval. A byl to nakonec až Nejvyšší soud, který prokázal, že držitel směnky v době jejího údajného vystavení nemohl Královi takový obnos vůbec půjčit. To nižší soudní instance prokázat neuměly? A proč ne? Soudní náprava sice byla Nejvyšším soudem provedena, ale Král o dům už přišel, neboť soud opětně (sic!) v neprospěch Krále odmítl nařízenou exekuci zastavit. Královi už zbývá jen žaloba na stát, když poslední peníze musel vydat na advokáty a sedm dlouhých let sporů. Není divu, že mnozí občané říkají, že česká demokracie je zařízena jen pro darebáky a že se slušným lidem za komunistů žilo lépe. Ať už se jeví tento názor jakkoliv zkreslený, racionálním jádrem uvedených případů je to, že současný systém odsuzování lidí bez toho, že by se žalobě a podvodům mohli bránit, je porušením zásad právního státu a naopak, komunistickou zvůli až příliš připomíná.
Již několikrát jsem kritizoval, že systém fikce doručení, tak jak je v Česku zaveden, je zhoubný a jeho současná aplikace prakticky likviduje právní stát (naposledy zde) Případy postižených a okradených občanů to stále a stále dokazují. Zdá se ovšem, že náprava je v nedohlednu.
Mnoha českým soudům na nějaké spravedlnosti vůbec nezáleží a problém toho, že odsuzují spoluobčany jako za totality, je jim lhostejný. V tom lepším případě svedou soudci vinu na zákonodárce (a samozřejmě budou mít pravdu), v tom horším případě budou nově už i ignorovat rozsudky nejvyšších soudů a nálezy Ústavního soudu, jak se v poslední době děje stále a stále více, a nikdo nechce neutěšený stav řešit. Prý se to zlepší zavedením soudcovské samosprávy.
Jaká je tedy rada pro občana? V podstatě žádná a žádná okamžitá obrana proti fikci doručení a nespravedlivému rozsudku neexistuje. Prý pomůže, že když si občan zřídí tzv. datovou schránku. Jak se ale soud o takové schránce dozví, když soudí bez vědomí i přítomnosti postiženého občana?
Ano, lze se dovolat obnovy soudního řízení, ale vše v české soudní mašinérii trvá roky, a tak občan musí počítat s tím, že díky nezájmu a pomalosti soudní mašinérie o nemalý díl svého majetku přijde. Že vysoudí zpět náhradu na státu, jak to plánuje pak Král? Možná, ale opět to bude trvat desítku let.
Alternativou budoucí obrany je změna zákona a to znamená zvolit politiky, kteří fikci doručení upraví tak, aby skutečně byla trestem těm nepoctivým a nezaváděla zpět totalitní formy státu. Navíc musí být změněna pravidla na vynášení rozsudků bez přítomnosti žalovaného. Nikoliv kdykoliv, ale jen výjimečně, pokud je žalovaný např. na útěku, anebo se prokazatelně soudu vyhýbá. Zda nějací politici s takovým programem kandidují, to už je ale věc jiná. Je na každém, aby si to posoudil.