Neviditelný pes

PRÁVO: Odškodné za neoprávněnou vazbu je směšné

27.8.2008

Vazba, v současné době tak populární téma - jen připomeňme jména Škrlová, Jourová, Rosnerovi -, je institutem trestního práva, který ve výjimečných případech znamená omezení osobní svobody pro člověka, jenž dosud nebyl shledán vinným.

Není, jak se mnozí domnívají, předběžným vězením pro pachatele, než je soud už jen formálně odsoudí, a už vůbec ne donucovacím prostředkem k poskytnutí „pravdivé výpovědi a spolupráce s policií“, jak lze zjistit v internetových diskusích nebo odposlechnout, když jdete na pivo.

Bohužel se stává, že ve vazbě skončí ti, kteří jsou nevinni, a nejen proto, že se jim vinu nepodařilo prokázat pro nedostatek důkazů. Osobní svoboda jednotlivce je nejvyšší hodnotou demokratického státu. Vazební cela vždy znamená pro nevinného člověka, spolu s obviněním ze spáchání trestného činu, který neudělal, nesmírně krutý a nespravedlivý trest.

Jednoznačně dochází k ponížení osobnosti, narušení intimity, vzniku posttraumatických stresů a k pošlapání dobrého jména, které, jak je v Čechách zvykem, nelze už nikdy spolehlivě očistit.

Nejde teď o příčiny, jde o odstranění následků. Řekněme, že když je člověk ve vazbě, vykonává tím vůči státu určitou povinnost, stejnou jako svědčit u soudu či podat vysvětlení na policii. Když je občan státu takto poskytne, dostane svědečné podle tabulky, náhradu na advokáta podle tabulky, náhradu na ztrátě na výdělku podle tabulky.

Ministerstvo spravedlnosti ze svých statistik hravě dokáže, že tyto náhrady škody poskytuje jak na běžícím pásu a uspokojí zpravidla bez výjimky každého nevinně vazebně stíhaného. Jenže důležitá není forma, ale obsah. Průměrně za den vazby dostanete zhruba 200 až 300 korun, což je mírně řečeno směšné. Vždyť jsem přece byl a stále jsem nevinný člověk a byl jsem neuvěřitelně ponížen!

Právě zde je jádro pudla. Český stát, a dlužno podotknout, že i soudy, se staví prozatím velmi negativně k otázce odškodnění nemateriální újmy. Situace poškozeného je přitom celkem zjevná, byl dehonestován, a to tím nejsilnějším protivníkem, tedy státem a jeho orgány, a náhle musí dokazovat, co všechno mu ušlo a jak moc byl ponížen. Je ve značně nevýhodné situaci, představme si jen důkaz toho, že jste přišli o zajímavou pracovní nabídku. Nebo jak ocenit, že jste nemohli být na narozeninách dcery, protože jste momentálně dleli v zamřížované kobce v ruzyňské vazební věznici.

Selský rozum velí celkem jednoduše, nemůžeme-li vypočíst přesně škodu či jde-li o dokazování něčeho tak neuchopitelného, jako je čest a respekt, nebo o rodinné vztahy, měl by uvážlivý soud vyjádřit zhojení zásahů do osobních práv nejlépe přiměřenou finanční částkou. Takovou, jež by umožnila poškozenému nějaký finanční požitek, třeba koupi nového auta či přestavbu bytu.

Právě zde však stojí české civilní soudy i soud ústavní na zcela zvláštním stanovisku. Panuje mezi nimi jednotná shoda v tom, že vazba a neoprávněné trestní stíhání je porušení základních lidských práv. Avšak je výlučně v pravomoci trestních orgánů řešit věc samu a civilní soudy nemůžou nahrazovat postup trestněprávní. Dočkáte se tedy omluvy, ale ne přezkoumání postupu státu a už vůbec ne vysoké peněžní satisfakce.

K uvedenému postupu vede soudy celkem logická úvaha, že kdyby přezkoumávali postup trestních orgánů, fakticky by mohly znemožnit výkon trestní spravedlnosti, když by po skončení věci přistupovaly ke kauze stylem po bitvě každým generálem. Jenže to přece není podstatou. Nikdo po soudech nechce, aby se staly strážníkem nad strážníkem. Jde o to odškodnit jedince a jeho subjektivní pocity a zážitky. Rozumným řešením střetu mezi požadavkem nebránit výkonu trestní spravedlnosti a uspokojit spravedlivé pocity neprávem vězněných a obviněných je přiznání vysokých odškodnění ve výjimečných případech.

Z hlediska obecné zkušenosti s trestním řízením je zjevné, že procento skutečně neprávem poškozených není extrémně vysoké, tudíž by se nejednalo o nijak výjimečný výdaj pro státní pokladnu, současně by však došlo k naplnění pojmu spravedlnost v celé jeho šíři. Ti, kdo jsou skutečně nevinní, by byli spravedlivě odškodněni a nepochybně by se tak posílila i důvěra v justiční systém jako celek.

Kritizovaným jevem je totiž nedostatek sebereflexe státu, řádné reparace pochybení justičních orgánů. Pokud by každý občan věděl, že v případě neoprávněného zásahu do své osobní sféry má značnou naději na spravedlivé odškodnění, přestal by vnímat zejména trestněprávní orgány jako a priori obecně nefungující, případně skandály tropící spolek. Byl by možná i motivován k tomu, aby jim poskytoval co nejvyšší součinnost a podání pravdivého svědectví u soudu by se stalo otázkou dobrých mravů, a ne trapného vyhýbání se krajně nepříjemné instituci. Hlavně by se však naplnil respekt státu k jednotlivci.

LN, 23.8.2008

Autor je advokát



zpět na článek