Spolek Prague Pride vydal příručku, ve které dvojice autorek radí lesbickým párům, které si chtějí pořídit dítě, jak si „kreativně“ poradit s některými zákonnými překážkami na této cestě. A to celé za podpory Úřadu vlády.

Dokument se jmenuje se „Ona a ona plánují rodinu“ a s jeho plným zněním se můžete seznámit zde. Pokud jej nechcete číst celý, tak jeho podstatné pasáže komentuje tento článek. Je však určený pouze předplatitelům, a tak alespoň krátké shrnutí pro ty, kteří jimi nejsou a nechtějí číst ani celý dokument.

Příručka radí lesbickým párům, jak postupovat v případě, že spolu chtějí vychovávat dítě a zajistit přitom, aby v jeho životě nefiguroval žádný otec. Možností nabízí několik včetně využití služeb klinik asistované reprodukce. Ty jsou však určeny pouze párům tvořeným mužem a ženou, a tak dokument lesbickým dvojicím radí, jak tuto podmínku obejít. Stačí si sehnat nějakého ochotného dárce spermatu, s ním pak jedna z nich dojde na příslušnou kliniku a tam spolu sehrají divadelní kus pod názvem „Žena a muž toužící po dítěti“. Dárce pak podepíše souhlas s použitím svého spermatu k jejímu oplodnění. Tím jeho role končí. Po narození dítěte jej totiž matka do rodného listu nezapíše. Celá finta spočívá v tom, že není nikterak informačně propojeno početí dítěte na klinice s následným porodem a zápisem na matrice. Takže lze otce ze života dítěte nepozorovaně vyšoupnout.

I když ne úplně. Podle zákona totiž otcem samozřejmě je. A má tím pádem i veškerá práva a povinnosti z toho plynoucí. Takže pokud se třeba lesbický pár rozpadne a z matky se stane samoživitelka, může po něm požadovat výživné. Nebo se může ke svému dítěti přihlásit i on sám. Zákon totiž chrání (naštěstí) především práva dítěte, a má tedy logicky větší váhu než nějaká pokoutní dohoda. Není tedy vyloučeno, že dítě svého otce časem pozná. Dokladem poněkud deformovaného uvažování autorek je pak to, že o této možnosti hovoří jako o „riziku“.

Autorky si jsou také moc dobře vědomy toho, že jimi doporučovaný postup není tak úplně v souladu se zákonem:

„Platná legislativa České republiky je v tomto ohledu nedostatečná, na páry dvou žen, které žijí ve stabilním svazku, nijak nemyslí. Služby kliniky asistované reprodukce jsou v současné době určeny pouze párům tvořeným mužem a ženou.“

Přičemž jedním z důsledků obcházení zákona je i to, že vrhá všechny zúčastněné do stavu právní nejistoty. Potíž je v tom, že zatímco dospělí si tuto cestu vybrali dobrovolně a vědomě, svému dítěti ji nalajnovali už před jeho narozením.

Lesbičky nepochybně touží po dítěti úplně stejně jako ženy heterosexuálky. Proto je jejich úsilí stát se matkami pochopitelné. Stejně jako to, že jej chtějí vychovávat s někým, koho milují. Pochopení však už nelze mít pro jejich snahu odstranit ze života dítěte jeho otce a mít jej samy pro sebe. Autorky příručky jsou přesvědčeny o tom, že na to mají „nárok“. Čímž také odůvodňují jejich „právo“ zákon obcházet. Přesvědčení o „nároku“ na nerespektování pravidel, pokud brání prosazení jejich názorů a pohledů na svět, je ostatně pro různé aktivisty a bojovníky za cokoliv typické. Tolerování a ustupování těmto praktikám však nevede k ničemu jinému než k anarchii a konci právního státu. Proto je nanejvýš překvapivé, když na konci dokumentu narazí člověk na tuto větu:

„Materiál byl realizován za finanční podpory Úřadu vlády České republiky.“

Otázkou je, zda byly peníze vyplaceny, aniž dokument úředníci četli, nebo naopak právě proto, že jej četli. To první by svědčilo o šlendriánu, to druhé by pak bylo projevem postupujícího prorůstání aktivismu do státní správy.

Ale třeba se pletu a jde o novou tradici, kdy bude stát platit i jiným autorům příruček radícím občanům, jak mohou obcházet jeho zákony a nařízení. A v dohledné době se tak setkáme s publikacemi přinášející návody jak třeba neplatit daně nebo jak urychlit stavební řízení (s ceníkem všimného v příloze). Asi se taky přidám a požádám Úřad vlády o příspěvek na publikaci „On a ona chtějí žít tradičně“. I když se tak trochu obávám, že dostanu starou belu...