V souvislosti s několika nedávným incidentům mezi občany a policií mám několik poznámek. První z nich se týká povinností se legitimovat, což by podstatě vyžadovalo s sebou vždy nosit občanský průkaz, případně pas. K tomu mám dlouhodobou averzi, vypěstovanou léty 60 až 80 minulého století.

Nosil jsem totiž „bíbr“ a občas i dlouhé vlasy. A nosit „občanku“ byla tehdy povinnost. Sice o tom asi žádný zákon nebyl, ale co nebylo povoleno, bylo zakázáno. Oblíbenou činností příslušníků Veřejné bezpečnosti tehdy bylo, jakmile viděli vousáče, kontrolovat, zda fotka v jeho OP odpovídá vzhledu. Pokud tam neměl vousy, následovala pokuta.

Můj vzhled byl sice s mým OP v souladu, ale každopádně to vedlo k řadě kontrol a a občas i k humorným scénkám, například jednou, kdy jsem s sebou OP neměl a moje žena musela dokazovat, že je opravdu moje manželka a přesvědčovat příslušníka, že v zapomenutém OP jsem vousatý.

V té době jsem ale měl i jinou příhodu. Šťastnou shodo okolností jsem se v letech 80 dostal na studijní pobyt do Británie. Dlouhou chvíli jsem si často během večerů krátil procházkami. Jak si to štráduji večerním městečkem, byl jsem zastaven příslušníkem policie a požádán o průkaz totožnosti. Zcela nebritsky vyhlížející vousáč byl jasně podezřelý element v jinak liduprázdných uličkách.

Pas jsem s sebou pochopitelně nenosil, co kdybych ho ztratil. Navíc jsem byl přesvědčen, že ho v demokratické zemi nepotřebuji. Ukázalo se, že mám pravdu. Byl jsem sice vyzpovídán, co tam dělám, čím se živím apod., ale když se „policeman“ ptal znovu otázky které mně už jednou položil, vyjel jsem na něj, že už se mě na to ptal, a on s tím přestal. Když jsem se pak zeptal, proč mě vlastně zpovídá, vysvětlil to tím, že se údajně někdo odpovídající mému vzezření pokoušel vloupat do auta. Bylato asi výmluva, ale tím naše rozmluva skončila, nic o namátkové kontrole či něco podobného. A průkaz totožnosti jsem, navzdory tomu, že jsem byl cizinec, nepotřeboval.

Po změně, která u nás nastala v roce 1989, jsem nabyl přesvědčení, že se naše společnost přiblížila té britské a povinnost mít u sebe průkaz totožnosti skončila. Od té doby jej s sebou nenosím, pokud jej opravdu nepotřebuji např. pro vyzvednutí doporučeného dopisu nebo na jiné úřední úkony. I když jsem byl několikrát vyzván k legitimování, hodlám v tomto zvyku pokračovat, protože mě žádný policista o nutnosti nosit průkaz totožnosti nepřesvědčil, i když se o to snažili. Při jedné z žádostí o legitimování na můj dotaz, proč chtějí znát moji totožnost, mluvili něco o namátkové kontrole. Proč takovou kontrolu dělají v sobotu dopoledne u slušně oblečeného penzisty, který si z trhu nese nákup zeleniny, mi nedokázali vysvětlit. Že by to bylo opět proto, že jsem měl vousy?

Asi obdobný byl případ dotyčného mladíka s dredy, který dopadl zpacifikován v poutech ve služebním voze policie, která pomáhala a chránila. Místo vousů (ale ty teď ostatně nosí i sám ministr spravedlnosti) měl navíc dredy a byl nedbale oblečen – slovy, podezřelé individum, jako stvořené pro kontrolu trojčlennou protiteroristickou hlídkou. Ten dotyčný s sebou pravděpodobně OP prostě neměl, podobně jako ho nenosím já, a po výzvě, aby prokázal totožnost, vzpurně sdělil, že je v demokratické společnosti, a odmítl to. Následovala uražená reakce strážců pořádku (a ti jsou na zlehčení své důstojnost velmi alergičtí) a pokud je nedejbože chtěl mladík s dredy ignorovat, byl jeho osud zpečetěn, pak už mohl jenom volat o pomoc.

Tím se dostáváme k dvěma jiným případům konfliktů ochránců pořádku s občany. Případ uražené ješitnosti orgánů chránících společnost je pravděpodobně i situace, kdy jeden z občanů dle názorů policisty v civilu přecházel na červenou, a tak jej za to chtěl potrestat. Takové ohrožení společností, někdo přešel ulici na červenou, jen si to pomyslete!

Upřímně přiznávám, že kdybych byl na místě provinilce a nějaký civil mě proto následně obtěžoval, šel bych klidně dál, s případnými poznámkami na jeho účet. To asi udělal zmíněný občan a se zlou se potázal. Dotyčný tajný byl uražen a díky svému policejnímu výcviku použil „hmaty a chvaty“. Provinilec byl „zpacifikován“ a posléze skončil na policejní služebně. Případ byl zkoumán policejními kontrolory a bylo shledáno, že je zcela v pořádku, že vzpurný chodec skončil s obličejem na chodníku.

Bez fyzického incidentu skončil případ zákazu zpěvu české hymny na hradním nádvoří. Tam to skončilo tím, že vedoucí skautů praštil čepicí o zem a skauti odešli zpívat za brány Hradu. Zvítězila tupost a samolibost člena hradní stráže, který měl právo vyžadovat zákaz, nad jehož absurditou zůstává rozum stát.

Bylo by možno pokračovat dál s popisem chování policie při „čínských velikonocích“, ale o tom se dostatečně vyjádřili jiní, kteří byli, na rozdíl ode mě, na místě konání.

Všechny zmíněné případy mají některé společné rysy. Na rozdíl od Británie, kde je policista „public servant“ (tj. sluha veřejnosti), je to nadřazenost a někdy i arogance příslušníků policie, plynoucí z přesvědčení, že oni jsou ti praví, kteří určují běh věcí. Nechceš poslouchat? Jen počkej!

Tomuto přesvědčení napomáhá i to, že ve všech podobných incidentech, jsou-li vyšetřovány, příslušné orgány sdělí, že postup policie byl v pořádku (výjimku tvoří případ zákazu zpěvu hymny, který byl natolik stupidní, že to podpořit nešlo). Je to jasný signál - „nebojte se, hoši, my se vás zastaneme“. Dokonce i sám pan prezident pochválil policii za to že během čínské návštěvy dohlížela na konání nesvéprávných jedinců.

V poslední době ke vztahům veřejnost-policie přispěla změna zákona, podle které se urážka veřejného činitele trestá pokutou do výše 50 000 Kč. Takže kdyby mě policajt v civilu chytil při přecházení na červenou a já mu ve špatné náladě řekl něco jako „odprejskni, vole“, mohl bych skončit nejen zpacifikovaný na chodníků, ale ještě by mi hrozil flastr ve výši čtyř měsíčních důchodů.

Inu, „pomáhat a chránit“? Špatný vtip.