Fair play ve sféře hospodářské hlídá krom jiného právo nekalé soutěže. Je to právo psané, ale jak známo, šedá je teorie a zelený strom života; nejrozmanitější situace, jaké třeba zákonodárce ani nenapadly, vyjasní až soudní pře, tedy soud, který jak známo má hledat a nalézat právo.

První republika byla na žaloby pro nekalou soutěž poměrně bohatá. Účastníci hospodářské soutěže, řekněme konkurenti, se díky soudním rozhodnutím museli naučit, že třeba není radno psát na tabuli před krámem „Denně čerstvá vejce“, když se to hokynáři odnaproti nelíbí a vy pak nejste schopni dokázat, že vámi prodávané vejce jsou skutečně každý den a všechna čerstvá. Živnostníci všeho druhu vzali rychle na vědomí, že je záhodno vystříhat se superlativů, že všechny Největší, Nejstarší, Nelevnější, Nejspolehlivější, První a podobně se žalují – a na druhé straně prohrávají – velmi snadno. Atakdále. Žalobami, soudy a rozhodnutími soudů se tak celá sféra hospodářské soutěže, sám hospodářský život postupně kultivovaly. Potom ale přišla dlouhá pauza zvaná budování socialismu, ve které to ze známých důvodů všechno padlo v zapomnění.

Je až s podivem, jak v nové éře svobodného trhu a podnikání se nekalá soutěž jen zvolna a jaksi ospale vrací do právního vědomí veřejnosti. Jak jinak si například vysvětlit vznik a existenci takzvaných Harvardských fondů? Jak bylo vůbec možné, že organizátoři dalších privatizačních fondů tento evidentně klamavý název nežalovali?

Nemůžeme tu na čerstvých, dnešních příkladech tvrdit, že to či ono je nekalou soutěží; to věru smí konstatovat pouze soud. Jenomže ten koná až na základě žaloby. A není-li žalujících, není ani soudů, a nekalá soutěž se v takové atmosféře může rozrůstat do nevídaných forem. Ale proč jsem se dnes zasekl právě do této věci?

Viděl jsem nedávno inzerát propagující jakési periodikum. Vévodil mu slogan: „Nejlepší kulturně-politický časopis“. Zajímalo mne, která instituce, jaký vrcholný orgán a čeho, nebo jak rozsáhlý a reprezentativní průzkum takto rozhodly. Po chvilce pátrání jsem zjistil – na internetových stránkách onoho listu - že „časopis byl vyhodnocen studenty Univerzity Karlovy v rámci semináře institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd jako nejkvalitnější český kulturně-politický časopis“. Takže hodnocení skupiny studentů stačí k tomu být nejlepší? Aby to mohlo být reklamou hlásáno veřejně, takříkajíc celostátně?

Nevím. Takové jednání by musel vydavatel jiného kulturně-politického časopisu zažalovat pro nekalou soutěž, pokud by se cítil být na trhu kulturně-politických časopisů znevýhodňován či přímo poškozován, a tak by se nejspíš cítit mohl. Soud by pak rozhodl a my všichni bychom byli obohaceni o poznatek z oboru práva nekalé soutěže, ať už by byl verdikt soudu jakýkoli. Jenomže to se patrně nestane. Nikdo žalovat nebude. Sloveso žalovat má totiž po minulých desetiletích stále ještě hořkou pachuť, a také se soudy nejsou z posledních let nejlepší zkušenosti. Nikdo tedy asi žalovat nebude a my se o poznatek z oboru práva nekalé soutěže neobohatíme. Škoda.

(Psáno pro Virtually)