Čistka, spíše však pouhé uvolňování z řídících postů na pražském Městském státním zastupitelství, zasáhla podle posledních zpráv už pět držitelek funkcí. Podle stejných zpráv však všechny budou nadále pokračovat jako řadoví státní zástupci. Při hodnocení jde tedy zatím o pověstnou volbu mezi „Nemusí pršet – jen když kape“ a „Z bláta do louže“.

Anebo – možná nejpřesnější popis této rošády je ve slavném výroku, který tak miloval spisovatel Pavel Eisner: „Koupila jsem husu, tak nevím.“ V každém případě zbývá ještě spousta práce...

Slavná státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze Dagmar Máchová podala v loňském roce na autora tohoto blogu a na redaktora Lidových novin Ondřeje Koutníka trestní oznámení. Nelíbilo se jí, že novináři a blogeři kritizují její podivné fungování v kauze Opencard – potvrzené mezitím parlamentní vyšetřovací komisí, která na ni dokonce podala trestní oznámení...

Z trestního oznámení, které paní Máchová podala, vyplývá velké osobní dotčení. Pochopitelně, státní zástupci přivykli neexistující veřejné kontrole a absolutní nedotknutelnosti. Zákonný systém takzvaného dozoru a dohledu totiž dodnes neslouží efektivní kontrole zákonnosti jejich konání, ale, téměř výhradně, společné obraně pozic. Dohledový orgán totiž zpravidla sdělí, že „neshledal pochybení“, i když to pochybení nelze přehlédnout – závěry sněmovní vyšetřovací komise ve věci Opencard jsou v tomto ohledu historicky závažným varováním. Asi proto znervóznělá paní Máchová užívá ve svém trestním oznámení kromě zjevných manipulací i informací o osobních vztazích autora blogu, o nichž tvrdí, že pocházejí „ze zjištění policejních orgánů“. Rovnost před zákonem? Ale kdež - utajené policejní operativní údaje slouží osobní revanši zasloužilé veteránky veřejné žaloby...

I proto jsem na paní státní zástupkyni podal trestní oznámení pro podezření ze spáchání řady konkrétně popsaných trestných činů. Vrchní státní zastupitelství vedené paní Lenkou Bradáčovou po nějaké době rozhodlo, že místně příslušným k vyřízení věci je Obvodní státní zastupitelství v Praze 5. Po několika měsících jsem koncem roku obdržel z Prahy 5 vyrozumění, že všichni státní zástupci tohoto úřadu jsou prohlášeni za podjaté, protože někteří prý paní Máchovou znají a tykají si s ní. Co se dá dělat. Podle zákona by tedy věc měla být postoupena jinému, ale rovněž obvodnímu státnímu zastupitelství.

O několik dní později se však ozvalo Vrchní státní zastupitelství paní Bradáčové. Jiný státní zástupce, pan doktor Peter Pješčak, zničehonic vyhodnotil oznámení podezření ze spáchání trestného činu – tedy trestní oznámení - jako „žádost o provedení dohledu“, který prý sám bleskurychle provedl - a žádost odložil jako nedůvodnou. Neuvedl ani, zda se s paní Máchovou zná a tyká si s ní. Až dosud jsem žil v naivním přesvědčení, že věcná příslušnost státního zastupitelství by v případě obžaloby určovala i věcnou příslušnost odpovídajícího stupně soudu. A že by mě tedy neměl soudit soudce třeba v Prachaticích. A že bych byl tedy v tomto případě postupem Vrchního státního zastupitelství protiústavně odňat svému zákonnému soudci...

Nechme stranou absurdní skutkové důvody a otevřenou manipulaci pana doktora Pješčaka, s jakou odůvodnil ono rituální „neshledání pochybení“. Nechám stranou i poněkud surrealistický pocit návratu v čase, neboť v dávné minulosti jsem měl co do činění, pravda, ne tak humorného, s velmi nekorektním komunistickým generálním prokurátorem Jánem Pješčakem. Ale snad to je jenom shoda jmen...

Komické je, že Vrchní státní zastupitelství nejprve samo rozhodlo o věcné příslušnosti obvodního státního zastupitelství. Totéž VSZ však nakonec rozhodlo raději samo i v celé věci - aniž by zrušilo svoje předchozí stanovisko.

Žonglování s věcnou příslušností je nejpozději od neslavné kauzy Čunek synonymem pro otevřené zneužití pravomoci. Nežádal jsem o provedení dohledu. Podřízený Lenky Bradáčové mně jenom, vědom si svojí beztrestnosti, upřel právní ochranu a popřel ústavou zaručenou rovnost občanů před zákonem. Moje následná stížnost Nejvyššímu státnímu zastupitelství je v šetření, o jehož průběhu nejsem informován.

Systém státní žaloby nefunguje. Jedině tak mohla stížnost na postup protikorupční policie a návrh rozšíření trestního oznámení v kauze Opencard, znovu podaná před pár měsíci bývalou zastupitelkou Janou Ryšlinkovou a nevládní organizací Pražské fórum, skončit v rukou pplk. Gejzy Rakaše, člověka, proti kterému byla stížnost vznesena. Která státní zástupkyně o tom asi rozhodla?

Doktorka Máchová, kterou Vrchní státní zástupkyně Bradáčová v televizi pochválila za to, že se v dalším prošetřování možných pochybení v kauze Opencard sama „objektivně“ prohlásila za podjatou, dál a vesele zastupuje státní žalobu - v příbuzné kauze stejné Opencard proti dvěma bývalým pražským primátorům a radním, kteří po roce 2010 rozhodovali o tom, jak zamezit dalším stamilionovým škodám v této šílené kauze. Vyšetřovatelem této kauzy a „poradcem státní zástupkyně“ je stejný pplk Gejza Rakaš, jehož konání parlamentní vyšetřovací komise taktéž ocenila trestním oznámením. Také poněkud šílené – a vzdálené elementární spravedlnosti.

Prostě – koupila jsem husu, tak nevím...

Psáno pro www.hlidacipes.org