Nemá-li dojít k sociálním konfliktům, musí být každému zajištěno přiměřené bydlení

Zdá se, že právní úprava sociálního bydlení se stává „oříškem“ současné české legislativy. Vládní prohlášení sice obsahuje záměr připravit zákon o sociálním bydlení, ale tento záměr byl později přehodnocen tak, že postačí pouze zákonná úprava finančních příspěvků na bydlení. V Lidových novinách (Ať se postarají obce, říká zákon, LN 8. 7.) obviňuje ředitel Platformy pro sociální bydlení Vít Lesák ministryni Janu Maláčovou, že jí navržená úprava těchto příspěvků zhorší situaci v chudých regionech a že jde o devastující „experiment s osudy seniorů a rodin s dětmi“. A trvá na přijetí zákona o sociálním bydlení…

Centrum pro společenské otázky upozorňuje, že příspěvek na bydlení pobírá každá 25. domácnost v České republice a každá 18. s dětmi a publikované záměry mohou výrazně zhoršit situaci obyvatel odkázaných na nájemní bydlení. Ministryně Maláčová (Týden.cz) se však brání tím, že prý jen na veřejnost unikl „interní dokument A“, který žádným zákonem není, s tím, že připravuje „razantní změnu dávek na bydlení“, neboť obchod s chudobou musí skončit.

Nesnáze s chudobou

Kdekoho jistě napadne, zda by nebylo lepší bojovat s tou chudobou než s jejím obchodováním. Ale u nás to s chudobou zase tak jednoduché není. Na straně jedné slyšíme, že v Česku je v porovnání s ostatními státy Evropské unie nejméně osob ohroženo chudobou, na straně druhé se na počátku prázdnin dovídáme, že mnoho rodin si nemůže dovolit odjet někam na dovolenou nebo na prázdninový pobyt poslat své děti.

Že chudí jsou i ti, kteří sice pracují, ale nemohou si za svoji mzdu přiměřené bydlení – bez sociálních dávek – dovolit. A že za průměrný důchod sice zaplatíme malý byt, ale nesmíme současně jíst ani si kupovat léky. Chudí jsou však podle všeho i ti, kteří prakticky nikdy nepracovali, neboť sociální dávky jim k nějakému životu postačují a souvislost této skutečnosti s jakousi diskriminací je pouze tvrzena.

O tom, že moderní demokratický stát by měl pomáhat chudým, asi nebude sporu, ale není snad jedním ze základního problémů bydlení u nás to, že právě na bydlení „nedosáhnou“ ani ti, které bychom za „chudé“, jak tomuto termínu obecně rozumíme, asi neoznačovali? Učitelé, prodavačky, dělníci a zaměstnanci v mnoha profesích? Nespočívá ona jejich „chudoba“ v tom, že právě to bydlení je pro ně příliš drahé?

A zdaleka nejde jen o problém Česka. V době, kdy se v Německu a ve Španělsku vyvlastňují neobsazené byty a v Berlíně uvažují o regulaci nájmů, bych rád dnes slyšel ty novináře, ekonomy a ústavní soudce, kteří nám v devadesátých letech, kdy jsme bránili regulované nájemné, tvrdili, že bytů je dost a stačí odstranit jen onu regulaci nájmů a trh vše srovná.

A nepomohou nám ani „levičácké“ představy prosazované především Platformou pro sociální bydlení, které „pohřbily“předchozí návrhy zákonů o sociálním bydlení. Tedy například snahy o zákaz „prostorové segregace“, což znamená, že jeden sociální byt nesmí být blízko jiného sociálního bytu, nebo „bydlení především (housing first)“, tedy představa, že stačí přidělit nový byt a nákladnou „sociální práci“ a všechny problémy společnosti budou vyřešeny.

Příspěvek na bydlení, který je založen na tom, že pronajímatel určuje cenu a stát stále doplácí, a který, aby byl funkční, si nemůže dovolit ani stát Kuvajt, ovšem řešením není. Stejně tak ani představy o „sdílené ekonomice“, která, jako Airbnb, devastuje bydlení ve městech v době, kdy se proti nesmyslnému nárůstu turismu protestuje všude v Evropě.

Jak odstranit zdroj sporů

Zdá se, že způsoby, jakými dnes řešíme problémy s bydlením, tedy způsoby patřící spíše do minulého století, nám v nových časech příliš nepomohou. S některými představami o nedotknutelném vlastnictví nebo o diskriminaci kdekoho kdekým se asi budeme muset rozloučit. Přiměřené bydlení, pokud nemá dojít k vážným sociálním konfliktům nejen u nás, musí být zajištěno každému, podobně jako je tomu u zdravotní péče. Ale pozor: nikoliv pouze přiměřené jeho sociální situaci, jak na to klademe důraz nyní, ale především přiměřené jeho vztahu k právům a povinnostem. Bez této duality dosud navrhovaná řešení potřebný souhlas společnosti nezískají a budou jen zdrojem sporů a nedorozumění, jak to ostatně vidíme i dnes.¨

LN, 18.7.2019