To se vám pan president jednou vzbudil do pošmourného dne ve velmi špatné náladě. Navíc ten den měl pracovní schůzku s paní JUDr. Brožovou, jinak předsedkyni Nejvyššího soudu, a právě při této příležitosti si vzal novou kravatu. Schůzka proběhla v soudružském a srdečném ovzduší plném vzájemného porozumění, byla konstatována naprostá shoda ve všech projednávaných otázkách a pamětníci doby minulé mě doplní, že na závěr si oba zapěli Píseň práce. Ovšem pan president nabyl dojmu, že paní JUDr. Brožová si vůbec nepovšimla jeho nové kravaty, kterou nepochválila, což vedlo k jejímu odvolání z postu předsedkyně NS.

Mám rád záhady, ale ne ty, které se odehrávají ve státní správě. Pro mě jednou ze záhad je právě rozhodnutí ÚS ve věci odvolání, respektive neodvolání paní JUDr. Brožové. Už nemusíme zpívat Píseň práce ani Internacionálu, jsme v EU a konečně i justice by mohla zaznamenat tuto změnu.

Nechci nikomu vnucovat studium komunitárního práva, ale přece jen je vhodné něco o tomto právu vědět, protože přineslo nám občanům některá práva, která nám byla minulým režimem upřena a bohužel my, občané, jsme si je ještě plně neuvědomili a dodám, že ani justice se s tímto faktem nevyrovnala, i když tuto změnu vyjadřuji slova předsedy ÚS pana JUDr. Pavla Rychetského, která pronesl v parlamentu 10.4.2003 v odpovědi na interpelaci paní Němcové z ODS, že soudce je úředník jako každý jiný a je tady od toho, aby sloužil občanům.

Ale vraťme se ke komunitárnímu právu, protože chci upozornit na jednu důležitou zásadu, kdy Evropský soudní dvůr i Evropský soud pro lidská práva posuzují právo extenzivním způsobem, aby bylo dosaženo odborně řečeno „ĺ effet utile“, což znamená užitečnost, efektivita, snaha vykládat právo tak, aby bylo dosaženo zamýšleného výsledku.

Odvolání paní Brožové nebylo z důvodu, že ve své „neomalenosti“ nepochválila panu prezidentovi novou kravatu, ale z důvodu špatné práce NS, za který je zodpovědná. Ústavní soud konstatoval porušení ústavních práv ze strany pana presidenta a následně zrušil část zákona a tím potvrdil paní předsedkyni ve funkci. Nemohu souhlasit s tím, že rozhodnutí ÚS bylo učiněno v duchu dosažení zamýšleného výsledku. Připadá mi to, jako by hygienik prohlásil o zkaženém, plesnivém dortu, že je vhodný k jídlu, protože třešnička nahoře je poživatelná. Rozhodnutí ÚS určitě nenaplňuje extenzivně, chcete-li široce, ve všech kontextech pojatou spravedlnost.

Další výhradu bych měl k posouzení nadřazenosti právních norem navzájem. Ve sporu dal ÚS zapravdu paní Brožové, která se dovolávala ústavních práv. Ovšem pan president se naopak odvolával na obecné právní zásady vycházející z komunitárního práva, což jsou právní zásady platící tisíce let a za všechny uveďme pouze jednu, když při odvolání paní předsedkyně jednal v dobré víře. Znamená to, že jeho konání ve věci odvolání paní předsedkyně bylo v souladu s tehdy platným zákonem.

Je vhodné si ujasnit v jakém vztahu je ústava členského státu ke komunitárnímu právu ve státech EU. Na to odpověděl Soudní dvůr, když vyslovil zejména jednu zásadu, a to přednost aplikace komunitárního práva před národním a která patří ke stěžejním podmínkám členství v EU a lze ji dovodit extenzivním výkladem čl. 189 Smlouvy o založení ES.

Dále ESD ve svém rozhodnutí ve věci „Costa versus ENEL“ (případ C 6-/64) uvedl: Členské státy přenesly definitivně svrchovaná práva na Společenství, které vytvořily, a nemohou toto přenesení později měnit jednostrannými opatřeními neslučitelnými s koncepcí Společenství. Je jednou ze zásad Smlouvy (o založení ES), že členský stát nemůže zpochybňovat zvláštnost komunitárního práva spočívající v tom, že platí jednotně a úplně v celém Společenství.

A abychom měli naprosto jasno, můžeme si do třetice uvést, jaký je vztah mezi Ústavou ČR a komunitárním právem, což vychází z dalšího rozhodnutí ESD ve věci Procureur du Roi versus Dassonville (C-8/74), kdy tento konstatuje, že přednost komunitárního práva se vztahuje i na oblast předpisů ústavních. Přesto Ústavní soud dal přednost Ústavě.

Dále mám takový nepříjemný pocit, že není jasná hranice mezi pracovníky justice. Co mám na mysli? Elektrikář starající se o elektrické zařízení v budově soudu je pracovníkem justice? Je osoba zajišťující chod soudu po stránce personální, hospodářské, materiální pracovníkem justice v pravém slova smyslu? Je pracovníkem justice soudce rozhodující a vynášející rozsudky jménem republiky? Všichni jsou zaměstnanci této instituce, ale striktně bych udělal tlustou čáru mezi pracovníky, kteří jsou skutečně ve specifickém postavení pracovníka justice a při jejichž činnosti nemůže nikdo, opakuji nikdo i kdyby byl v nadřízeném postavení v dané instituci, zasahovat do jejich nezávislého rozhodování.

Pracovní náplň předsedkyně NS vychází ze zákona 6/2002 Sb. Nepochybně jde o prestižní společenský významný post, samozřejmě s nutností znalosti prostředí justice. Ovšem přečtením zákona o soudcích, což je uvedeno v § 124, je zřejmé, že předsedkyně soudu se nepodílí, ani se nesmí podílet na soudním rozhodování.

Předsedkyně NS má právo vyřizovat stížnosti na jednotlivé soudce, ale co může být obsahem stížnosti, na to odpovídá § 164 odstavec (2), kde je uvedeno, že podá-li strana sporu stížnost, nemůže se domáhat přezkoumání postupu soudu, ve výkonu jeho nezávislé rozhodovací činnosti. Z toho plyne, že předsedkyně soudu řeší stížnosti, ale, zdůrazňuji, ne takové, které se týkají nezávislého rozhodování soudce.

Takže vztahovat na sebe nepřípustnost zásahu do ústavní nezávislosti rozhodování v případě předsedkyně NS neobstojí, když tato nerozhoduje ve věcech práva, a jestli paní předsedkyně rozhodne, že se soudcům koupí čtverečkované poznámkové bloky a nařízení ministerstva spravedlnosti změní její rozhodnutí a koupí se linkované bloky, tak tohle přece nelze považovat za zásah do jejího nezávislého rozhodování zaručeného Ústavou ČR.

Mnozí namítnete, že je to všechno hezké, ale závěr je, že pan president spor prohrál, byl neúspěšný, zkrátka nedá se nic dělat. Domnívám se, že jde o hluboké nepochopení. Pan president jasně řekl, že přijme rozhodnutí ÚS, ale nesouhlasí s ním. Máte zde i uvedené důvodu, proč nelze souhlasit a lze minimálně pochybovat o spravedlivém rozhodnutí ÚS, a také není pravdou, že nemohl nic dělat.

Nabízí se zde položení předběžné otázky k ESD, ovšem nutno vzít v úvahu nezanedbatelné prodloužení sporu a tomu se chtěl jistě pan president vyhnout. Tím by pouze prodloužil nestabilitu NS, protože pravděpodobně nepředpokládal, že by odpověď zněla „acte claire“, to znamená, že odpověď na danou otázku je zřejmá, případně „acte éclaire“ (což znamená, že již v obdobném případě byla zodpovězená). Tohle jednání nesvědčí o jeho bezmocnosti, ale takové rozhodnutí lze nazvat vstřícnosti a určité velkorysosti vůči justici v řešení problému.

Je zde i další možnost nápravy rozhodnutí ÚS, podáním stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Ale ani stížnost úřadem presidenta asi nebude podána, což opět svědčí o vstřícnosti. Navíc podání stížnosti je i zbytečné, protože ve stejné věci je již podána Slovenskem. Obrátil jsem se na Tlačové a informačné oddelenie Ministerstva spravodlivosti SR, popovídali jsme si, bohužel v této věci jsem se nic konkretního nedověděl.

A pravděpodobně může se objevit další námitka, že vše, co je zde uvedené, je můj subjektivní názor, navíc pohybující se v obecné rovině, postrádající objektivnost. Souhlasím, proto jsem vybral jeden případ z poslední doby, rozhodovaný NS pod číslem jednacím 30 Cdo 1301/2006-63 z 31. července 2006 a který obdržela advokátní kancelář dne 6. října.2006. Na tomto usnesení si můžeme ukázat, zda výhrady k práci Nejvyššího soudu ze strany presidenta i ministerstva Spravedlnosti jsou nebo nejsou oprávněné.

K pochopení celé záležitosti provedu stručnou rekapitulaci. Občan nebyl spokojený s usnesením zastupitelstva města, které považoval vůči některým občanům za diskriminační a na základě zákona 128/2000 Sb. podal stížnost k odboru vnitřního auditu města, krajskému úřadu a k Ministerstvu vnitra, oddělení dozoru a kontroly. Všechny tyto instituce se shodly, že jeho stížnost je neoprávněná a zamítly ji, protože výkonem usnesení zastupitelstva nejde o výkon veřejného práva, což by mohlo zapříčinit diskriminaci, ale město zde vystupuje jako právnická osoba v soukromém právu. Občan se s rozhodnutím výše uvedených institucí nespokojil a vycházeje z jejich rozhodnutí o soukromém právu, podal žalobu k okresnímu soudu na posouzení zákonnosti usnesení.

Dovolím si malé vysvětlení. V rámci výkonu veřejného práva musí státní instituce přistupovat ke všem občanům stejně, bez jakékoliv rozdílů založeném na rase, vyznání, majetku, společenském postavení atd. Není-li tomu tak, jde o diskriminaci, viz Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod. Naopak v právu soukromém se mohou státní instituce chovat jako každá jiná osoba. Je rovněž nutné vědět, že věci soukromého práva rozhoduji soudy v občanskoprávním řízení a věci veřejného práva rozhodují správní soudy. Přestože se občan domníval, že podává žalobu do nesprávné větve soudnictví, činil tak vědomě na základě právního názoru výše uvedených státních institucí.

Žaloba se skládala v podstatě ze dvou vět:

Žádám o posouzení zákonností usnesení 606/12 na základě Ústavy ČR Hlava pátá čl.36 Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí...........

V druhé větě občan obecně deklaroval své právo, že se může samostatnou žalobou domáhat náhrady škody, která mu chybným rozhodnutím orgánu státní správy vznikla.

Okresní soud požádal o doplnění žaloby a žalobu zamítl z důvodu naprosté nesrozumitelnosti, nemohl nic dovodit a nic nechápal. Než bych zde dlouze uváděl, jak se věci ve skutečnosti mají, dodejme jen, že okresní soud jednal přesně v duchu definice soudních průtahů Michalem Bobkem z Univerzity of Oxford, Fakulty of Law: Nepřípustnost žaloby patří mezi tradiční zbraně soudního arzenálu. K vyslovení nepřípustnosti dochází v případě zaneprázdnění soudu a jako záminka slouží sdělení, že žaloba nemá procesní náležitosti nebo je nesrozumitelná ............

Nasledovalo odvolání ke krajskému soudu, který žalobu zamítl z důvodu, že žaloba je v části, kde občan uvedl své právo na náhradu škody, natolik nesrozumitelná, že ji nelze materiálově vykonat.

V tomto bodě si dovolím opět vysvětlení, jak je zákonem řešena náhrada vzniklé škody a rozhodnutí krajského soudu dokumentuje, že v tomto případě měl občan větší právní povědomí než senát krajského soudu.

Začneme komunitárním právem, které hovoří, že jde o inherentní povinnost členského státu nahradit škodu, způsobenou porušením komunitárního práva (6+9/90 Franchovich). Přičemž musí být uhrazena škoda hmotná i nehmotná, skutečná i ušlý zisk (152/84 Marshall).

V našem právu je náhrada škody vymahatelná na základě zákona 82/1998 Sb. Ovšem má to háček spočívající v § 8 (1): Nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

Tohle vysvětluje, proč občan uvedl do žaloby větu, že se může domáhat náhrady škody samostatnou žalobou. Nejde o libovůli žalobce, ale o povinnost vycházející ze zákona, což je transparentně vysvětleno v Automatickém Systému Právních Informací (ASPI), z jehož komentáře k zákonu 82/1998 Sb. si můžeme uvést: …. Nezákonnost rozhodnutí se tedy nezjišťuje až v řízení o náhradě škody......... Je to srozumitelné? Zkrátka nelze spojit zjištění zákonností usnesení s náhradou škody do jedné kauzy.

A jsme konečně u Nejvyššího soudu ČR, z jehož usnesení cituji: Obě usnesení okresního i krajského soudu se zrušují a řízení se v tomto rozsahu zastavuje, jinak se dovolání zamítá.

A jak odůvodnil NS své rozhodnutí? Jednak dal občanovi zapravdu a konstatoval, že se v jeho případě skutečně jedná o právo veřejné: ….........uvedený požadavek žalobce nelze zařadit mezi vztahy soukromoprávní, tj. občanskoprávní, pracovní, rodinné ani obchodní (§7 odst. o.s.ř.) a protože nejde o spor a jinou právní věc ve smyslu ust § 7 odst. 2 o.s.ř. ani o jinou věc, k jejímuž projednání pravomoc soudu zakládá zákon (§7 odst. 4 o.s.ř.) není pro rozhodování v dané věci dána pravomoc soudů, a to ani podle § 7 odst. o.s.ř. Protože dovoláním napadeným usnesením bylo v uvedeném rozsahu o podání žalobce ze dne 5.1.2004, upřesněným podáním ze dne 15.11. 2004 rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudů (§ 229 odst. 1 písm. a) o.s.ř.)............ Je pravdou, že každé státní institucí vyplývá povinnost své rozhodnutí odůvodnit, ale proč tak učinit jednoduše, když to lze učinit složitě. Navíc zde úplně schází poučení.

Stejnou věc uvádí i Nejvyšší správní soud a dodejme, že naprosto srozumitelně: Základní procesní předpisy, totiž občanský soudní řád a soudní řád správní umožňují, aby soud, který rozhoduje věci soukromého práva, mohl zastavit řízení, jestliže k němu dojde žaloba, kterou se někdo domáhá zrušení rozhodnutí správního orgánu ve věci veřejnoprávní ................... V takovém případě má soud vždy povinnost žalobce současně poučit, na který soud se má správně obrátit, a současně je zajištěno, aby žalobce neztrácel lhůtu …...

Pan president vytkl paní předsedkyni na základě požadavku Ministerstva spravedlnosti selhání NS při sjednocování soudních rozhodnutí v problematických otázkách. Jak to řekl pan Rychetský, že soudci jsou zde proto, aby sloužili občanovi. Proč nelze sjednotit vyjádření NS a NSS ve stejné věci, aby soudy skutečně vyšly občanovi vstříc a občan byl schopen rozhodnutí soudu porozumět?

A jaký byl důvod zamítnutí dovolání NS? Ten potvrdil rozhodnutí krajského soudu: V žalobě tedy musí být přesně a jednoznačně označena povinnost, která má být soudním rozhodnutím žalovanému uložená a jde-li o peněžité plnění, musí být uvedená částka, jakou má žalovaný zaplatit. Jen pro úplnost je třeba uvést, že právo domáhat se žalobou u soudu náhrady škody, vyplývá z Ústavy ČR (srovnej čl.90 (z Listiny základních práv a svobod (srov. čl.36) i z dalších právních předpisů a není tudíž zapotřebí rozhodnutí soudu, že žalobci takové právo náleží.

Neznalost zákona nikoho neomlouvá, je takové okřídlené rčení, ovšem je zde výjimka, že tohle asi neplatí pro soudce, jinak si nedovedu rozhodnutí NS vysvětlit. Co bylo panem presidentem předsedkyni NS vytýkáno, že nesjednocuje soudní rozhodnutí? Jak to, že jeden soud naprosto nic ze žaloby nepochopil a nic nedovodil, a proto ji zamítl? A naopak další soud pochopil vše a navíc dovodil z žaloby i to, co neobsahovala, a úplně z jiného důvodu ji zamítl. Kde sjednotil NS rozhodnutí obou soudů?

A je zde uvedeno další porušení povinnosti předsedkyně NS vyplývající ze zákona 6/2002 Sb. § 124 d), pečuje o další odbornou výchovu soudců. Tak v tomto případě se jí to beze zbytku podařilo.

Jak se tohle jednání NS dotkne občana? Kdyby NS konstatoval pouze, že se občan obrátil do nesprávné větve soudnictví, ten by věc napravil a podal žalobu ke správnímu soudu. Ale dodám, že tohle konstatování už mohl provést okresní soud a občan na něho nemusel dva roky čekat, ovšem to by okresní soud musel chtít a znát zákony. Ovšem tím, že NS byl iniciativní a zamítl dovolání, navíc odůvodněné svojí neznalostí výkladu zákona 82/1998 Sb., donutil občana podat stížnost k Ústavnímu soudu ČR pro porušení zákona.

Zamítnutím dovolání způsobil občanovi finanční újmu, protože podání dovolání a stížnosti k ÚS se občanovi pěkně prodraží, navíc když nyní advokáti zvýšili cenu právních služeb. Je třeba si ještě uvědomit, že jak NS, tak ÚS jsou soudy kasačními a celá věc se vrátí na počátek. Zde je klasická ukázka vzniku soudních průtahů, ovšem ne jak se uvádí, že důvodem je nekonání soudů, protože jsou zahlcené kauzami, ale zde jsou způsobené soudní průtahy jejich vlastní neschopností.

Nyní snad nepochybujete o pravdivosti tvrzení presidenta, že stav u NS je alarmující a neudržitelný. Tím, že rozhodnutím Ústavního soudu ČR zůstala paní předsedkyně NS ve funkci za situace, kdy NS prokazatelně neplní svoji úlohu, mi nepřipadá, že bylo rozhodnuto v souladu s „ĺ effet utile“. Paní předsedkyně se „svého práva“ u Ústavního soudu dovolala, ale občan se u „jejího soudu“ práva nedovolá, a to vzhledem ke stavu, který zde panuje.

Na špatnou práci soudů totiž doplácíme pouze my, občané, a je dobře, že mnohým z nás se otevřely oči a občané si začínají uvědomovat, použiji-li sportovní terminologií, že president kope za nás a že v tomto případě se nejedná o jeho vrtochy, jak to komentoval jeden z celostátně publikovaných „politologů“, o kterém si zase já myslím, že má do politologa tak daleko, jako osel do koně.

Poznámka: Redakce si vyhrazuje právo odstranit komentáře, které jsou neslušné, útočí na autora článku nebo na jiné osoby, i komentáře, jež se netýkají uveřejněného článku - a to včetně zákazu přístupu pisatelů takových příspěvků na diskusní stránku.