PRÁVO: Nikdy nikomu nic nevysvětluj!
Pražský David oblbnul nedávno celý náš government a pěkných pár Balkánců tím nakrk, ale určitě ho nestrčí nikam. Je umělec a u nich je všechno jinak. Umění se nám tupcům nevysvětluje, neboť se nedá pochopit tak snadno jako třeba teorie relativity. Soustružník vyrobí samopal, který trefí komoru na pět kilometrů, taxikář za třicet let nemá jedinou bouračku, fotbalista desetkrát po sobě orazítkuje ze šestnáctky břevno, kriminalista nemá za kariéru jediný „pomníček“, učitelku po každé maturitě vyprovázejí potoky lítostivých slz, žena přesvědčivě omládne o dvacet let. Jsou to šikovní dělníci, rolníci a pracující inteligence, ale umělci?! Jejich kumšt lze změřit, obhájit, hodnotit. Pište do novin nebo trilogie a dovolí si vás strhat každý mouřenín. Že třeba ve slově Liška píšete tvrdé Y. Nebo vás žalovat, když hňupa nazvete hňupem. Básníci už jsou jakýmsi mezičlánkem. A pokud matláte barvy, kňučíte do mikrofonu nebo patláte hlínu, jste jako umělec za vodou hodnotících soudů a imunní jak ambasáda před tuzemskou policií.
Naši tuzemáčci vysvětlovat ale chtějí, a to moc. Jsem za to rád, neboť někteří vymýšlejí zákony, jejichž porušování musím zase zdůvodňovat já. Třeba teď byl na tapetě v souvislosti s novým trestním zákoníkem postih novinářů za zveřejnění kdovíjak získaných odposlechů. Koukal jsem onehdy, jak se přel šéfredaktor MfD s předsedou ústavněprávního výboru. Sice nechápu, proč případnou indiskreci soukromí hned štráfovat Mírovem a ne např. oběživem ČNB, ale nejdřív se mi zdálo, že pan Marek tahá za delší konec. Pokud má být odposlech až nejzazším možným důkazem, po kterém má policie sáhnout, nutno s ním i takto opatrně nakládat. Zveřejnění soukromé komunikace zvláště mezi osobami, které nikdy nemají možnost hájit se ve veřejném procesu, je totéž jako ventilování dalších informací z pátrání, např. že objekt nejraději obědvá myši nebo za životní vzor má Sagvana Tofiho, které byly získány třeba z lékařských zpráv nebo od práskačů, podléhajících rovněž utajení.
Ale další Markova argumentace už byla děsivá. Prý z toho, že se případ nedostane ani k soudu, vyplývá, že odposlech byl zbytečný. K soudu ale nejspíš nedorazí, pokud kuplíř a dealer včas změnili číslo nebo svědci z nich mají strach. Fotbaloví bafuňáři dle Marka jeli jen v banální trestné činnosti, proto jejich odposlechy nechápe vůbec, neboť - a teď pozor - odposlech je prý možný jen u činů, kde horní hranice je nad pět let! Každý předseda ústavněprávního výboru pro mne vždy byl něco jako Thomas Jefferson stříhlý ombudsmanem. A ten náš přitom neví, že odposlech je možný u sazby nad osm let, nebo kdeke stíhání zavazuje mezinárodní smlouva. Ta se asi banálními margináliemi zabývat nebude. A korupce ve fotbale, kterému věnují čas milióny voličů a mnozí ho své děti hrát posílají, aby jim sport trochu charakter a zdraví zocelil, lítají v něm stamilióny a další miliardy v reklamě či sázení a některá města se díky němu zvelebila – je určitě vážnější věc, než kdo z parlamentu vynesl Krakatici nebo zda si ministr kdysi vzal půl mega. Mimochodem, podobná smlouva umožňuje nasadit odposlech u kuplířství a převaděčství, za které též není kdovíjaká pálka.
Musím lidi soudit podle zákonů, které připravuje mj. jeden senátor z východních Čech, který mi nedávno z TV zpříjemňoval trávení oběda. Plivou po něm, že kohosi chtěl šmírovat a je ve střetu zájmů. Obecně mi po tom (veřejně) je pendrek, stejně jako po jeho přátelích. Nadzvedne mne však, když zabrousí na mé hřiště a fauluje. Říkal, že je hodně čestný a žádný zákon na provalené schůzce neporušil. Ale při ní ho nahráli a on nepopřel, že chtěl zjistit číslo policejního spisu konkrétní kauzy. Pokud tohle numero nechtěl využít do sázenky Sportky, i největšímu troubovi je jasné, že musel mít také možnost, jak se pak k tomu spisu dostat a v něm se hrabat. Přitom fakt neznám žádný zákon ani předpis, který umožňuje kdejakému felčarovi, senátorovi nebo vicešéfovi krajského úřednictva, aby lezl do policejních spisů, tím méně neuzavřených. S nutností svést k nezákonnosti nějakého policajta, jinak by mu spisové číslo bylo k ničemu. A proč pak mají chodit za katr novináři, když v podstatě dělají jen totéž?!
Svůj nestřet zájmů na prodeji nemocnice kraji, kde u prodávajícího řediteluje a u kupujícího skorohejtmanoval, vysvětlil vskutku třeskutým přirovnáním své role. K řidiči autobusu, který by jako prostý zaměstnanec nemohl taky co kecat do jeho prodeje. Nehodlám a nesmím se pouštět do hodnocení zatím politické kauzy. Jen toho autobusáka.
Pracoval jsem převelmi let v dopravním podniku. Některé autobusy a trolejbusy byly tzv. přidělené, většinou mezi tři kolegy, kteří se na voze střídali. Považovali si ho, jezdili s ním opatrně, v sobotu chodili uklízet, šperkovali zrcátka, stínítka, vybavovali koberečky, potahy a načerno rádiem. Když byl v opravě a museli jezdit s jiným, tesknili. Názory na to, kromě závisti, nebyly v podniku jednotné. První říkal, že řidiči svou starostlivostí o vůz šetří jeho technický stav. Opačný zase, že to komplikuje jejich řazení ve vozovnách a zmíněné sarapatičky životnost busu neprodlouží. Budiž.
Ale teď si představte, že řidič takto přiděleného autobusu z titulu zastupitele města (jeden můj kolega dělal třeba ve vedlejší obci dokonce starostu) bude sedět v představenstvu nebo dozorčí radě akciovky DP, vlastněné městem, kde se bude projednávat obměna vozového parku. Kolik a které autobusy se prodají, vymění, sešrotují. Jeden z nich je přidělen i autobusákovi-zastupiteli. Pokud ten není při rozhodování o něm ve střetu zájmů, tak už vůbec tomu pojmu nerozumím.
Vlastně je to škoda, že Anička, Adam, Barbora, Robert, Marek a Vláďa asi nejsou umělci. Nic by nemuseli vysvětlovat, protože to se v umění nedělá, nejde a ani nesmí. A měli klid. A co teprve, kdyby i soudce měl uměleckou licenci! Hned by se mohl řídit radou umírajícího Žida svému synovi z titulku a každý rozsudek pak mít ještě kratší než tento příspěvek.
soudce Městského soudu v Brně
