Komunistka může o Miladě Horákové beztrestně vykládat, co chce

Milada Horáková byla v 50. letech ve vykonstruovaném procesu odsouzena k trestu smrti a v červnu 1950 byla popravena.

Kombinací fyzického a psychického mučení byla tehdy komunistickými vyšetřovateli ve spolupráci se sovětskými poradci přinucena přiznat se k protistátnímu spiknutí. Vykonstruovaný proces se proměnil v demonstraci komunistické síly a byla mu věnována velká publicita.

K ní patřily i desítky petic z nejrůznějších částí Československa, ve kterých lid žádal přísné potrestání vlastizrádců. Na její obranu se stavěli světové osobnosti. O milost pro Horákovou žádal například Albert Einstein. Bohužel marně.

Komunistická poslankyně Marta Semelová buďto nezná okolnosti justiční vraždy Milady Horákové, nebo je vnímat nechce. Jinak by veřejně nemohla prohlašovat, že poprava Milady Horákové byla sice nešťastná, ale že se k protistátní činnosti přiznala.

I když to vlastně tvrdit může. Jak se ukazuje, dokonce bez obavy z nějakého trestu. Podle vyšetřování policie nespáchala svými výroky žádný trestný čin. Podle pravomocného verdiktu soudu Semelová nezasáhla ani do osobnostních práv člověka, který ji kvůli tomu žaloval a domáhal se za nepravdivé výroky omluvy.

Komunistická strana se nechce odstřihnout od své minulosti

Z odůvodnění verdiktu vyplývá, že se soud nezabýval tím, nakolik slova Semelové odrážejí skutečnost a zda je pronášet mohla. Zkoumal pouze to, zda vyřčené výroky způsobily žalobci újmu. Je to logický výsledek takto pojaté žaloby.

V době mediální zkratky však může na veřejnost zapůsobit tak, že dal vlastně Martě Semelové za pravdu. Alespoň v duchu logiky, že se za svá tvrzení o Miladě Horákové omlouvat nemusí. Lze si představit řadu lidí, kteří si právě takto rozsudek vyloží.

Ostatně část členů KSČM a dlouholetých příznivců této strany hodnotí předlistopadovou historii podobným způsobem jako Semelová. Není to překvapením.

Často v komunistické straně byli před listopadem 1989 a různé zločiny se snaží omlouvat dobou, ve které k nim došlo. Patrně také kvůli tomu, že je komunistickým průkazem svým způsobem legitimizovali, nebo je alespoň nezpochybňovali.

Většinou jde o lidi z tzv. tvrdého jádra voličů. Proto se komunistické vedení nesnaží od různých výroků Semelové rázně distancovat. Každý hlas ve volbách se hodí a nerado by o ně přišlo. Z KSČM se i pomocí takovéto podpory postupně stává žádaný koaliční partner.

Svědčí o tom povolební vyjednávání v krajích. Třeba soud s Martou Semelovou poslouží alespoň jako připomínka toho, že komunistická strana se nedokázala a ani nechce úplně odstřihnout od své temné minulosti a od lidí, kteří ji považují za pravý opak a podle toho na veřejnosti vystupují.