Debata o majetku nevysvětleného původu se obvykle vede v rovině spravedlnosti, efektivity nebo presumpce neviny. Méně pozornosti se však věnuje samotné povaze problému, který má být řešen. Otázka totiž nezní jen, zda je taková úprava přísná nebo mírná, ale jaký typ právního systému ve skutečnosti vytváří.

Na první pohled se může zdát, že jde pouze o rozšíření existujících nástrojů. Ve skutečnosti se však mění samotná logika posuzování. „Dostatečnost vysvětlení“ není faktická veličina, ale hodnotový soud. Neexistuje pevná hranice, která by oddělovala vysvětlení dostatečné od nedostatečného, ani uzavřený seznam toho, co má být vysvětleno. Každý případ je kombinací neúplných informací, různých právních režimů a interpretačních možností. V takovém prostředí nelze vytvořit dostatečně stabilní rozhodovací standard.

Tento problém má přímý systémový důsledek. Pokud není předem určeno, co přesně je dovoleno, a rozhoduje se až zpětně podle toho, zda je vysvětlení „dostatečné“, mění se výchozí princip. Právo již nefunguje jako systém, kde je dovoleno vše, co není zakázáno, ale jako systém, kde je bezpečné pouze to, co lze uspokojivě vysvětlit. A o tom, co je uspokojivé, nerozhodují pevná pravidla, ale konkrétní autorita.

Tím vzniká tendence k de facto uzavřenému systému. Formálně zůstává zachována svoboda jednání. Prakticky je však omezena tím, že každé jednání musí být zpětně obhajitelné podle neurčitého kritéria. To znamená, že prakticky bezpečné je především takové jednání, které odpovídá očekávání kontrolujícího orgánu. Vše ostatní se ocitá v zóně rizika.

Z tohoto pohledu není klíčovým problémem samotné důkazní břemeno, ale nemožnost vytvořit dostatečně stabilní standard, podle kterého by bylo možné rozhodovat. Rozhodnutí o „dostatečnosti“ není pravdivé nebo nepravdivé, ale pouze více či méně přijatelné. To znamená, že různé orgány mohou dospět k odlišným závěrům, aniž by bylo možné jeden z nich označit za objektivně chybný.

To má přímý dopad na fungování státní správy. Právní stát je založen na předvídatelnosti a omezení diskrece. Pokud je jádro rozhodování postaveno na neurčitém kritériu, tato vlastnost se oslabuje. Rozhodování se posouvá od pravidel k posuzování. A tam, kde rozhoduje posuzování bez jasných hranic, roste prostor pro nerovnost a nepředvídatelnost.

Lze tento problém odstranit? Teoreticky ano, ale pouze za cenu zásadní změny systému. Aby bylo možné „dostatečnost“ objektivizovat, bylo by nutné přesně definovat, jaké způsoby nabývání a pozbývání majetku jsou přípustné, a současně stanovit konkrétní požadavky na jejich doložení. To by v praxi znamenalo vytvoření katalogu povolených jednání a obchodních modelů. Vše, co by do tohoto katalogu nespadalo, by bylo implicitně nepřípustné.

Takový systém by byl systematicky konzistentní. Každý případ by bylo možné porovnat s katalogem povolených situací. Zároveň by však šlo o zásadní omezení ekonomické i osobní svobody. Společnost by se posunula od otevřeného systému, v němž je dovoleno vše, co není zakázáno, k systému uzavřenému, kde je dovoleno pouze to, co je výslovně povoleno.

Právě v tomto spočívá podstata problému. Požadavek na „dostatečné vysvětlení majetku“ se snaží fungovat v otevřeném systému, ale implicitně zavádí logiku systému uzavřeného. Tento rozpor nelze plně odstranit. Lze jej pouze posilovat jedním nebo druhým směrem.

Debata by se proto neměla vést jen o přísnosti nebo účinnosti takové úpravy. Měla by se vést o tom, zda tato úprava neznamená změnu základního principu právního státu. Protože právě ten je tímto typem legislativy – byť nepřímo – dotčen.

M.Grundmann na Substacu