Rozhodně bych si nepřál, aby některé moje pochybnosti, které zde vyjádřím, byly vnímány jako zpochybnění smyslu celé debaty, která se nyní ohledně sexuálního násilí vede. Každé násilí je odsouzeníhodné bez jakýchkoliv pochybností. Já si jen nejsem jist, zda současná debata směřuje správným, tedy užitečným směrem a zda jejím výsledkem může být i něco jiného než jen plané povídání determinované předvolebním časem.
Především je třeba si ujasnit, zda vedeme debatu o úrovni gentlemanství, tedy společenského chování mužů, nebo zda se chceme pohybovat v úrovni trestního práva. To je totiž podstatný rozdíl. Slyším-li, že k odmítnutí sexuálních nabídek postačuje pouhé vyslovení slova „Ne“, nebo dokonce jen zavrtění hlavou, pak s tím mohu plně souhlasit, pokud jde o dobré mravy, ale nikoliv pokud by šlo o snahu považovat nerespektování takového počínání za trestný čin. Nějak se totiž skoro zapomíná, že má-li být někdo potrestán za spáchání jakéhokoliv trestného činu, tedy i za znásilnění, je třeba mu takové jednání prokázat. Státnímu zástupci, který by měl prokázat, že došlo k zavrtění hlavou, bych opravdu nezáviděl...
Zaráží mne i obraz, který je v této souvislosti podáván o českých ženách. Opravdu jsou takové? Jistě, jsou lidé různě citliví, více či méně zranitelnější, ale obecně psát o tom, že se ženy u nás bojí, nebo že při setkání muži jsou, jak nedávno napsal komentátor Práva L. Jelínek, při setkání s muži „zkoprnělé“ a nedokáží dostatečně vyjádřit svoji vůli, neodpovídá skutečnému stavu. Jistě k takovým situacím, ať již si pod těmito termínem představujeme cokoliv, může docházet, ale neděláme z výjimek pravidlo, kterým deformujeme skutečný stav? A opět: existenci a míru paralyzování nebo zkoprnění by musel státní zástupce v případě žaloby prokazovat a pak by to asi bylo stejné jako u toho zavrtění hlavou…
Nejsem si také zcela jist, zda dokážeme v náležitých souvislostech chápat publikované statistické údaje. Vím toho dost o skryté kriminalitě, ale čtu-li, že prý deset procent žen u nás bylo „znásilněno“, pak je asi ale třeba to chápat tak, že nejde o počet spáchaných trestných činů, o kterých rozhodl soud, ale o jistě znepokojivé a pozornost si zasloužící, ale přece jen subjektivní pocity. Připomíná mi to údaje o diskriminaci: kdekdo deklaruje, že se cítí být diskriminován, ale skutečné počty stížností nebo žalob tomuto pocitu rozhodně neodpovídají.
Nevytvářejme dojem, že jsme horší, než jsme. Čtu-li náhle zjevené příběhy žen, kterým převržený noční stolek měl zabránit v uniku před sexuálním predátorem, a těch, které se napily Fanty, a pak jen cítily, že jsou osahány, nechci popírat jejich autenticitu, jen bych rád, aby bylo respektováno, že mezi sdělováním nepříjemných zážitků a trestným činem křivého obvinění může být podstatný rozdíl
Tresty za znásilnění jsou v našem právu stejně přísné, ba přísnější než v mnoha evropských státech. Situace žen, jejichž vůle při rozhodování byla protizákonně omezena nebo dokonce pachatelem trestného činu vyloučena, je v našich zákonech dobře ošetřena. Jistě je i zde možné a jistě i nutné mnohé zlepšit, ale nevnášejme dojmy a pocity tam, kde je třeba důkazů. Tím by nebylo pomoženo nikomu a skutečným obětem trestných činů už vůbec ne.
Převzato z blogu autora s jeho souhlasem
Autor je ombudsman