29.3.2024 | Svátek má Taťána


PRÁVO: Neohlásíš? Zaplatíš! Zákon nezákon!

24.9.2014

Minimálně již sedm let ministerstvo kultury a jemu podřízené památkové odbory na krajských úřadech masově ignorují zákon a protizákonně pokutují ty, kteří nesplní údajnou ohlašovací povinnost Archeologickému ústavu, která však minimálně těch sedm posledních let na území České republiky vůbec neexistuje.

„Má-li se provádět stavební činnost na území s archeologickými nálezy, jsou stavebníci již od doby přípravy stavby povinni tento záměr oznámit Archeologickému ústavu a umožnit jemu nebo oprávněné organizaci provést na dotčeném území záchranný archeologický výzkum…“ praví ve svém § 22 odst. (2) zákon o státní památkové péči 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů (PZ).

A kdo ze zákona určí, že je dané území územím s archeologickými nálezy? V roce 2007 byl včleněn do PZ § 23b), odst. (1), který určil, že tak může učinit kraj:

„Kraj může vydat v dohodě s ministerstvem kultury nařízením kraje plán území s archeologickými nálezy v kraji nebo ve vymezené části kraje, ve kterém se vyznačí území, na nichž se vyskytují nebo se mohou odůvodněně vyskytovat archeologické nálezy, a který slouží pro zabezpečení archeologického dědictví a jako podklad pro plnění oznamovací povinnosti stavebníka podle § 22 odst. 2.“

Památkářům se však § 23b) tuze nelíbí. Komentář v ASPI k němu dokonce říká: „Zmocnění k vydání plánu území s archeologickými nálezy představuje zcela anachronickou konstrukci, která není v souladu s Úmluvou archeo jako předpisem vyšší právní síly“ a dále „Podle čl. 1 Úmluvy archeo by ovšem do plánu území s archeologickými nálezy musela být zahrnuta veškerá zastavěná území ve smyslu § 2 odst. 1 písm. d) stav. zák“ a dále „Zákon z nepochopitelných důvodů neodkazuje na existující Státní archeologický seznam“.

Jenže „Úmluva archeo“ vůbec žádnou ohlašovací povinnost nestanovuje a nezná. V článku 1 mluví o archeologickém dědictví a v článku 2 stanovuje povinnost nálezce ohlásit každý nález. To ostatně § 23 PZ také. Archeologické nálezy se mohou učinit kdekoli a pojem „území s archeologickými nálezy“ v PZ naopak neznamená, že se v daném místě vůbec kdy nějaký archeologický nález musel uskutečnit. PZ „území s archeologickými nálezy“ jen definuje v § 22 odst. 2 jako místo s ohlašovací povinností. A stokrát ba milionkrát se může autor komentáře v ASPI rozčilovat, že „Zákon z nepochopitelných důvodů neodkazuje na existující Státní archeologický seznam“. Prostě neodkazuje, prostě odkazuje v § 23b) na kraje, to ať si vyřídí v Parlamentu.

Přes výše uvedené se památkáři rozhodli, že daný paragraf (23b PZ) budou totálně ignorovat. Nebudou se rozčilovat jako komentář v ASPI, že „Zákon z nepochopitelných důvodů neodkazuje na existující Státní archeologický seznam“, a prostě se budou chovat tak jako by odkazoval. A tak, zákon nezákon, považují za „území s archeologickými nálezy“ území, které určuje Státní archeologický seznam vytvořený v rámci Ministerstva kultury. Jenže znovu zdůrazňuji, zákon ani ministerstvo kultury ani kohokoli jiného než kraj k určení „území s archeologickými nálezy“ nezmocňuje. A jelikož jak Ústava tak Listina základních práv a svobod praví, že „„Stát může zasahovat do činnosti územních samosprávných celků, jen vyžaduje-li to ochrana zákona, a jen způsobem stanoveným zákonem“, resp. „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví“ , platí ze zákona, že pokud kraj nevydá plán území s archeologickými nálezy, žádné „území s archeologickými nálezy“ ve smyslu PZ na území daného kraje neexistuje, a tudíž neexistuje ani žádná oznamovací povinnost. A protože, světe div se, žádný kraj v celé České republice za celých těch sedm let žádný plán území s archeologickými nálezy nevydal, žádné „území s archeologickými nálezy“ ve smyslu PZ na teritoriu České republice neexistuje.

Ale protože se ministerstvo kultury rozhodlo prostřednictvím svých krajských památkových odborů na zákon „kašlat“, uplatňuje se po celou dobu protizákonný stav, kdy toto území určuje nezákonně „Státní archeologický seznam“.

A tak již roky běží v České republice stav, kdy na (často nic netušícího) stavebníka dopadne „kladivo čarodějnice“, stavebník se dozví, že je na „území s archeologickými nálezy“ a že za to, že před hrábnutím do země nesplnil svoji oznamovací povinnost, mu hrozí pokuta čtyři miliony Kč. Naštěstí nejsou správní orgány dle mých informací krvelačné a často je pokuta jen v řádu desetitisíců. Stavebník je zpravidla šťasten, že neplatil pokutu v řádu milionů, a jede se dál.

V září 2014 dopadlo„kladivo čarodějnice“ i na město Chrastavu. Napadl nás příslušný odbor Krajského úřadu Libereckého kraje. Město Chrastava totiž pokládalo ve své akci povrchy na území, kde několik měsíců předtím do hloubky ve své akci kopali plynaři (a kde, jak nám bylo sděleno, je území s archeologickými nálezy, ač se tam nikdy nic nenašlo). Naštěstí se ukázalo, že plynaři již byli vycvičeni, na svou akci domnělou ohlašovací povinnost splnili (a dokonce informovali, že po nich půjde město s povrchy). Na místě byl dokonce archeologický průzkum (s negativním výsledkem) proveden. Nařízené ústní jednání tak skončilo se závěrem, že správní řízení bude v nejbližších dnech zastaveno.

Z diskuse se správním orgánem však vyplynulo jednoznačně, že kdybychom neměli štěstí s plynaři před námi, pokuta za nesplnění oznamovací povinnosti by nás neminula. Tvrdili, že „právní praxe a judikatura Vaše tvrzení že „pokud nejsou vydány plány území s archeologickými nálezy dle § 23b, tak neexistuje na území kraje území s archeologickými nálezy a tedy ani stavebníky netíží oznamovací povinnost dle § 22 odst. 2“ jednoznačně vyvrací“. Jinými slovy nám tvrdili ve stylu „stokrát opakovaná lež se stává pravdou“, že tím, že se léta respektuje nezákonný stav jako zákonný, že se tím zákonným stane. Co se týče judikatury, tak ta se zabývá splněním či nesplněním oznamovací povinnosti jako takové (zda stačí telefonické oznámení, zda musí být na celou zasahovanou oblast apod.), nikoli zda vůbec existuje. Jinými slovy dosud vůbec se nezabývala § 23b). Nikdo, ani žádný sankciovaný stavebník se § 23b) PZ nehájil a žádný soud se jím tak vůbec nezabýval (ani v odůvodněních rozsudků o něm dle našich zjištěních není ani slovo). A i správní orgán konstatoval, že se s argumentací osoby, s kterou bylo vedeno řízení, paragrafem 23 b) PZ, dosud nesetkal.

Popravdě řečeno nevím, co si při ústním jednání mysleli v duchu pracovníci správního orgánu. Kdyby nahlas připustili, že máme pravdu, znamenalo by to, že by označili celou svoji dosavadní praxi (a praxi svých kolegů v jiných krajích a praxi ministerstva kultury) v minimálně posledních sedmi letech za nezákonnou. A tak jsme tak nějak očekávali, že naše argumenty neuznají a my budeme celý spor posouvat až k Nejvyššímu správnímu případně Ústavnímu soudu.

Naštěstí pro nás (a možná i pro druhou stranu) nás zachránili plynaři. Přesto si myslíme, že by tím záležitost v širším slova smyslu neměla usnout. Není přece v právním státě možné, aby správní orgány ignorovaly zákon jen proto, že se jim nelíbí a na základě toho, že někdo, kdo k tomu nemá žádné zákonné zmocnění (mohla by to být klidně i Máňa známá z komedie „Kulový blesk“, ta přece nejlépe věděla, co je „směroplatné“), něco určí, padaly pokuty. Ústava a Listina základních práv a svobod o aplikování zákonů správními orgány (reprezentující státní moc) mluví jasně. Nezákonné jednání ministerstva kultury a jemu podřízených krajských správních orgánů musí skončit. V ideálním případě by se dokonce všem nezákonně postiženým (za celých těch sedm let) mělo dostat kompenzace.

Příloha: Řízení KU proti městu Chrastava ve věci nesplnění oznamovací povinnosti:
1) 09.09.2014 .(doručeno 16.09.2014) KÚ LK: Oznámení o zahájení řízení
2) 17.09.2014
Stanovisko města Chrastava
3) 18.09.2014
Doplněk stanoviska města Chrastava
příloha 1:
e-mailová komunikace ze dne 17.09.2014
příloha 2:
Archeologický ústav AV Severočeskému muzeu v Liberci, Severočeské muzeum a Souhrnná technická zpráva¨
4) 19.09.2014
Doplněk č. 2 stanoviska města Chrastava
příloha:
Kolaudační souhlas a expertní list ke stavbě
5) 22.09.2014
Protokol z ústního jednání KÚ LK s městem Chrastava

Autor je starosta města Chrastava