Jelínek se zabývá zevrubně a dosti neotřele slovenským tiskovým zákonem, který vyvolal tolik emocí nejen za řekou Moravou, ale také česká média jej reflektovala hojně a vesměs odmítavě. Jelínkův názor na Ficův zákon je smířlivější, dokonce chápavý až advokátský. Jednoduše by se dalo říci „svůj k svému - socan k socanovi“. Bylo by to ale nespravedlivé a hloupé. Jelínek si totiž dal tu práci a sporný zákon si přečetl podrobněji než většina jeho kritiků. A dospěl k závěru, že ten zákon není ani zdaleka tak drakonický, jak jej naše média popisují, dokonce že může být i prospěšný, protože v důsledku může pročistit veřejný diskurs.

Jelínek píše: „O tom, že to novináři nemají s politiky lehké, nemůže být pochyb. Jsou podezíraví, vztahovační, na slovo skoupí. Touží po všelijakých vládních vlnkách a ukrutně zle snášejí, když jim někdo vytrvale kouká pod prsty. Jak je tomu ale opačně? Chovají se žurnalisté veskrze nezaujatě, racionálně, odpovědně?“

To je slovo do pranice, Je nabíledni, že 99,9% novinářů odpoví, že ano, odpovědnost je znakem dospělosti v médiích, a té jsme se za těch bezmála 20 let od listopadu 1989 už trochu přece jen přiučili.

Jelínek na to má vlastní odpověď: „Vydavatelům a šéfredaktorům jde hlavně o to, aby jim nikdo nefušoval do obsahu novin a třídění informací. Hájí přesně dané ekonomické zájmy. A stěžují si, že jim politici zasahují do soukromého podnikání.“ A poněkud překvapivě v té souvislosti cituje svého ideového antipoda, presidentova tajemníka Ladislava Jakla, který na serveru iDnes napsal: „Novináři v mnoha ohledech nechtějí být měřeni stejným metrem, chtějí oproti běžnému občanu mnoho výhod a pak se diví, že na ně není pohlíženo jako na zaměstnance svobodně fungujícího byznysu, ale jako na ruku veřejného zájmu. Sami sebe postátňují a pak se diví, jsou-li následně postátňováni." Jelínek se s touto Jaklovou premisou shoduje. To o něčem vypovídá.

Co je však v Jelínkově poznámce podstatné, je analýza toho, co slovenský zákon skutečně ukládá, a co je jen jistou korigovanou fantazií jeho kritiků.

V onom zákoně jsou sporné hlavně pasáže týkající se práva na odpověď a práva na dodatečné oznámení. Není však pravda, že média jsou povinna zveřejňovat pod hrozbou finanční sankce odpovědi a reakce postižených jakoukoliv dříve zveřejněnou informací. Jak praví Jelínek: „Zákon požaduje po stěžovatelích, aby zdůvodnili, v čem se tvrzení, které je pobouřilo, dotklo jejich cti, důstojnosti či dobré pověsti. Když jim vydavatelé nevyhoví, mohou se obrátit na soud. Ten pak o případné opravě, odpovědi či dodatečném oznámení nějak rozhodne. Nic tedy není automatické a v rozporu se svobodou slova.“

Znamená to tedy, jednoduše řečeno, že když o vás média zveřejní nepravdivou informaci, požádáte je dle dikce zákona o opravu. Nezveřejní-li ji, rozhodne soud, jemuž předložíte důkazy o svém tvrzení. Symetricky pak lze říci, že když chcete opravit tvrzení, které se zakládá na pravdě, médium vám nevyhoví a soud rozhodne proti vám, neboť neprokážete svoji pravdu. Tečka. Jak prosté, milý Watsone!

Ještě jednou ocituji Lukáše Jelínka, protože napsal věty, které by se (jak kdysi doporučoval Werich), měly tesat: „Není nic snazšího, než člověka očernit, a není nic těžšího, než falešné obvinění vyvrátit. Sdělovací prostředky lační po senzacích. Rády uvedou, že jste v maléru až po uši. O tom, že se z něj vylížete bez ztráty květinky, klidně pomlčí. Takové zprávy netáhnou. Zákon vede média k pečlivosti a stokrát skloňované odpovědnosti. I takto lze na diskusi kolem něj pohlížet.“

(Psáno pro Česká média)